....blogování je zas na chvíli konec...
Ještě trocha poznámek ze Sydney.
Poslední tři měsíce svého pobytu jsem nepsala, protože jsem byla plně zaměstnána školou, kafíčkem a těmi svými „funkcemi“ (rozuměj obsluhováním na společenských akcích – angl. Function)
V kafíčku jsem začala pracovat v květnu a musím říct, že jsem tam prožila čtyři spokojené měsíce. Jak jsem říkala, vlastní ho Turci a vlastně tam pracují také převážně Turci, pak dvě Číňanky, Polka a Bangladéšan. Elsa a Harry jsou tak krásní lidé, že tomu člověk nemůže ani uvěřit. Nejenže jsou to výborní rodiče a k sobě se chovají skvěle, ale jsou neuvěřitelně otevření a vtipní. Zvláště Harry je postavička sama o sobě. Mezi zákaznicemi má asi tak 129 holek, se kterými prý chodí a zve je na rande. Mezi jeho nejoblíbenější vtipy patří při vyvolávání zákazníků, kteří si něco objednali:
Flat white with 8 sugars a nebo když se zeptá: A na co čekáte vy? - odpověď: Long black. Harry: Tak to bude ještě půl hodiny.
Vždycky když se mě ptal, co budu dělat o víkendu, tak mi říkal, ať mu zavolám, že půjdem na večeři. Po víkendu bylo jeho oblíbené: Lucy, tak já jsem kvůli tobě nemohl nic dělat. - Říkám: Proč Harry? - Protože jsem celý víkend čekal u telefonu a doufal, že zavoláš.
Prostě pošuk s krásným srdcem. On ani neví, kdy má přesně narozeniny. A Elsa – padesátiletá žena jako obrázek, přísná, ale tak akorát. Loučení tam bylo proto neskutečně těžké. Věděla jsem, že lepší místo v kavárně jsem nemohla najít (a možná bylo i lepší, než kdejaké místo v kanceláři) Vkládali ve mně důvěru, nikdo mě za nic nepeskoval, nepoňoukal a případně jen konstruktivně řekl, co by si představovali. Podrželi mě, když jsem byla opravdu zaneprázdněná školou. Se stálými zákazníky jsem se znala jménem, věděla jsem, co si objednají, kolik mají dětí, jak moc nacpaný bývá jejich vlak po ránu, kde byli na dovolené a kam by se chtěli podívat.
Další důležitou náplní byl TESOL. Kurz, který mě stál nejen dva tisíce dolarů, ale také spoustu nervů, pochyb, ale ve výsledku mi dodal znalosti a sebevědomí k tomu, abych mohla učit angličtinu. Vlastně to bylo ze začátku nepředstavitelné učit angličtinu v angličtině. Kromě 4 prací a 4 testů jsme ke splnění kurzy museli nnavštívit 6 profesionálních hodin a pozorovat, co se nám na hodinách líbí a co ne. A pak především odučit 6 svých vlastních. Učili jsme studenty naší školy, kteří na naše zkušební hodiny měli vyhrazenou jednu vyučovací hodinu během dne. Já jsem vždycky měla největší problém s tím, že jsem nestihla vše, co jsem chtěla. Musím říct, že 5 ze 6 hodin, co jsem měla, byly skvělé a bylo vidět, že studenti si je užili. Poslední hodina se také povedla, ale pro mě to byla křeč. Byla jsem po těch osmi týdnech, kdy jsem spalla 4 až pět hodin denně tak vyčerpaná, že už jsem to jen chtěla mít za sebou. Navíc se mi stala taková nepříjemná věc, že mi před hodinou nešel otevřít soubor s mými pracovními listy a tudíž jsem musela hodinu odložit na další den. Moje nervy byly na padrť. Vtipné bylo, že téma mé hodiny bylo: Unexpected situations (Nepředvídatelné situace).
Ze začátku bylo těžké sjednotit naší skupinu. Já, tři Korejci a Thajka. První dvě hodiny jsme totiž měli připravovat dohromady. Jenže s Korejci se nedalo jaksi dohodnout. Připadalo nám s Thajkou, že nemají ponětí o tom, co to znamená diskuze. Nebyli schopní poslouchat a už vůbec ne na návrhy reagovat. Hned je bez promyšlení a vysvětlení zabíjeli jiným názorem. No, myslím, že se nám všem ulevilo, když jsme si začali pripravovat své vlastní hodiny. Nakonec se z nás stali dobří kamarádi a dělali jsme si srandu z našich neshod. Ono na všem měl také zásluhu stres. Každý den 5 až 6 hodin ve škole. Pak ještě tak 3 hoďky příprava na další den, do toho někteří práce. Měli jsme však úžasnou učitelku, Rosemary. Australanka ke třicítce. Před rokem se vrátila po dvou letech z Japonska. Cvičí jógu, studuje anglickou literaturu a v hlavě to má úžasně srovnané.
S Korejci byla kolikrát dobrá sranda. Jejich všetečné otázky neměly chybu. Jako třeba tato: Lucy, proč se pořád tak červenáš? Já říkám protože je tu vedro (a to bylo, topili tam o sto šest) a protože se třeba někdy stydím, bojím. Ale ve skutečnosti jsem se jich v tu chvíli chtěla zeptat, proč jsou pořád tak žlutí.
Jednou z nejvtipnějších situací bylo, když jsme se učili gesta a rozkazy. Stella, jedna z Korejek, ukázala správné gesto, které mělo vyzvat všechny k tomu, aby si sedli a řekla (:šit daun:). To oni někdy mají problém s výslovností. No já měla co dělat abych nevyprskla smíchy. To jsme se totiž ještě moc neznali, později jsem se je snažila opravovat a ze šit daun jsme po pár týdnech měli úžasnou prču společně s dalšími perličkami jako :tejk a šit: apod.
Pak ještě jedna příhoda ukazující kulturní rozdíli. Nacvičovali jsme si pyramidovou diskuzi. V jedné skupině byli jen a jen Korejci. Když se jejich skupina měla s tou naší dohodnout, jaké tři věci bychom si společně vzali na pustý ostrov, dalo naší skupině dost velkou práci přesvědčit je, že pytel rýže opravdu není to nejdůležitější.
Takových situací byla spousta. Ještě jedna z mých hodin. Do jednoho plánu své hodiny se mi povedlo napsat, že budu pro prezentaci gramatiky používat: „body and toys“. Rosemary se mohla potrhat smíchy. Bylo to zábavné, to zas ano. Především, když se v druhé půlce ke kurzu přidala jedna Brazilka a dva Australani (tedy původem z Koreje, ale spíš Ozíci).
Jsem v autobuse z Londýna do Prahy. Už tolik nesmutním, těším se domů. Ale víte jak, ten smutek znamená, že to bylo dobré, že to stálo za to. Ze začátku to bylo všechno hodně těžké, sáhla jsem si párkrát na dno, ale vyplatilo se to. Ted tedy přichází otázka:
Co jsem si dokázala? ( Smysl této otázky pochopí nejlépe Honza s Janou :)
že po těžkém období přichází to lehčí a že vše má ve výsledku svůj smysl
že můžu jet na druhý konec světa a neztratím se
že dobří lidé ještě žijou a je krásné mít je kolem sebe
že nezáleží na tom, co děláte, ale pro koho to děláte a zda to děláte s radostí
že ne všichni kuchaři jsou k...i (jako Adam z Wolfies)
že kamarádi jsou s vámi, i když jsou úplně na jiném kontinentě
že mohu na kole ujet 100 km za den
že mé tělo není ze železa a při nesprávném zacházení se láme
Co jsem se naučila?
nosit tři talíře se steaky a nebo pět s deserty
prostírat stůl
vázat kravatu (i když to už jsem možná zase zapomněla)
trochu učit angličtinu
pít sojové mlíko a jíst ke snídani weet bix s jablkem či banánem a javorovým sirupem
dělat bbq
ležet na surfu
běhat
nejezdit bez helmy
zdravit otázkou : Jak se máš?
Říkat za každou druhou větou: alright (v kombinaci: Iam alright, You are alright. Thats alright. Všechny univerzálně oslovovat guys (na věku nezáleží) a každého ujišťovat že „No worries“
Jak jsem psala Hong Kong byl zajímavý. V Anglii jsem se viděla opět s Liz. Ta mi nabídla, že můžem jít na stand-up comedy show, kterou natáčí BB2. Neuvěřitelná sranda. Já jsem sebou vzala pana Jat laga. Naštěstí se neprojevoval moc. Nicméně Jason Byrne (jeho to byla show) vyprávěl o manželství a pak jak požádal svou manželku o ruku v Praze. Šlo mu o rozlišnou výslovnost, kterou mají Irové (on je Ir) a Angličani. Tak se jen tak zeptal, zda je tam někdo z Čech. Asi jsem ho dost překvapila, když jsem řekla – Tady a řekla jsem mu, že mi říkáme – Praha. Pak jsem mu udělala radost svou anglickou výslovností Prahy, protože byla spíš irská. Prohodil ke mně pár vtípků a bylo to. Tak tak jsem se dostala do BBC :)
Další den jsem jela do Cotswoldu, kde jsem dělala Au-pair před osmi lety. Rodina bohužel nebyla úplná. Otec od rodiny umřel v autonehodě. Děti mě nepoznaly, ale byly úžasné. Šli jsme na malou pouť, na autíčka. To vám byla taková zábava. Všichni tři jsme byli v sedmém nebi. Pak pro mě přijela kamarádka, kterou jsem neviděla sedm let a povídali jsme a povídali. A pak zase Londýn, Liz a její spolubydlící. Moc hezké odpoledne, které trochu zkazil nástup do autobusu, ale už jsem skoro v ČR, takže žádné násilí.
A to je asi vše, přátelé. Možná zase jiný blog, někdy.........nebo po čase opět zde.
