A když už jsem začala s tema písničkama:) : http://www.youtube.com/watch?v=wSDh94eQTAk
Australian day- celé město se stěhuje. Ti co jsou na Manly do města, ti co jsou ve městě na Manly. Sejdou se rodiny a přátelé a oslavují svůj mladý národ. Parníky na sebe troubí a na moři je spousta jachet a lodiček s vlajkami.....to je Australian day. A já si říkám, jak to jen v práci mohu přežít....v černé uniformě, která vůbec nechladí. Také jsem nepřežila. Napůl jsem umřela, a pak mě vzkřísil, až večer, kdy se trochu ochladilo....na dvacet pět stupňů. Přes den jsme lítali a lítali a nadávali. To si lidi možná ani nedokážete představit. Zažíváme tam občas chvíle, kdy se veškerá radost odplaví, vlastně se odplaví veškeré city a člověk si připadá jako robot, a pak mu do toho ještě někdo říká …. udělej tohle a tohle a pokud je zrovna v robotím, tak to zvládne. Pokud však na chvíli z tohoto módu vypne a nervy má napnuté, tak je možné, že se přetrhnou. S Míšou jsme v tento den měli našponované všechno.....bylo toho moc. Moc vedra, lidí, jídla, křiku, ale málo zaměstnanců. A pak si člověk říká....stojí mi to za to? Když mi ani pořádně nezaplatí? A odpovídá si různě a chlácholí se a chlácholí ho ti druzí a snaží se najít řešení....Nesmí přestat věřit, podléhat únavě, ale to někdy dost dobře nejde, a tak chodí vydýchávat napětí, které se shromažďuje na prsou na záchod a někdy tam ukápne i nějaká slzička, a pak čeká, než červené oči dostanou zdravou barvu.....a dýchá dýchá dýchá, běží.
O dockside group ještě trochu víc – 4.2.
Poslední měsíc jsme všichni dostávali v této firmě dost zabrat. Jak jsem říkala, tak se firma setkala s nedostatkem zaměstnanců. Mohli si za to vlastně sami, ale odnesli to spíš pak jednotlivci, kteří zůstali. Co se stalo? Waterfront, který se zaměřuje na mořské speciality a Wolfies, který nabízí především steaky jsou dvě restaurace vedle sebe a mají stejného majitele. V prvním lednovém týdnu byla zavřena kuchyně ve Waterfrontu a bar ve Wolfies s tím, že stačí jen jeden. Ono to stačí, ale je to neskutečná honička pro všechny zúčastněné. Nicméně do toho vyházeli spoustu zaměstnanců a druhá spousta jich odešla sama od sebe. Nyní už je situace trochu ustálená, vypadá to, že kuchyň minimálně zvětší. Ono by to také chtělo nějaké opravy. Například už se po druhé stalo, že při dešti se protrhla ztrouchnivělá plachta ve prostředku restaurace. Což není zrovna dobrá vizitka pro restauraci, která si účtuje za steak něco kolem padesáti dolarů. Takových nedotažených věcí je tam víc, a protože to některé z nás nebaví, práce nás navíc vyčerpává, tak si hledáme novou práci.
Není to žádná sranda, ale člověk musí občas zabrat. A tak se snažím. Velkým kopancem pro mě bylo, když si mě manažerka z jednoho kafíčka (v knihkupectví) pozvala na zkoušku, ale když jsem tam přijela, tak mi řekla, že už mě nepotřebuje.....ztratila však moje číslo, a tak nemohla zavolat :( Spíš bych řekla, že to měla špatně naplánované. A jaká to byla náhoda, že tato paní pak dva dny na to večeřela v naší restauraci. To se stalo ve stejný večer, kdy jsem ke stolu 44 nesla steak pro zpěváka z AC/DC. Je pravda, že v této práci se čas od času něco děje. Například včera jsme měli velkou společenskou akci a na ní jsme ještě se dvěma kolegyněmi byli poslány ke grilům v oblečcích kuchtíků, včetně slušivých čepečků. To se všichni mohli potrhat smíchy.
A pak dopsáno 18.2.
A je po všem! Dockside group je pro mě minulostí. Jsem svobodná a úleva to byla pořádná. Uvědomila jsem si, jak mě práce svazovala, trhala mi život na malé kousky, protože domluvit se na nějakém volnu bylo téměř nemožné. A ten stres, který byl však doprovázen mojí zodpovědností za vše a za nic zároveň. Můj poslední den mi však potvrdil, že je dobře, že odcházím. Bylo to na sv. Valentýná – pro restauraci velký den, a tak šéfkuchař začal prudit jen, co strčil svůj velký pupek do kuchyně. Myslela jsem, že padnu, navíc nám manažeři neřekli o žádných změnách, které pro ten den platily. Klasika. Škola života jménem Dockside.
Jak se to stalo, že jsem odešla? Našla jsem si novou práci - servírku – v kavárně – asi 70 metrů od Wolfies :) Zatím však na 20 hodin týdně. Mým záměrem proto bylo domluvit se v restauraci, že bych tam zůstala na tři čtyři směny týdně. Managerka, se kterou je opravdu těžké komunikovat a málokdo jí rozumí nedá nikdy odhadnout. A tak i když jsem jí se situací seznámila s předstihem, aby neměla problém s tvořením nového rozpisu služeb a věděla jsem, že lidi potřebuje, přesto rozhodla, že si mě nenechá. Ostatní manažeři to zpětně nechápali. Byl to její zkrat, ale vlastně mi tím prokázala službu. Jak říkám, jsem svobodná a můžu se na chvíli soustředit na školu, užívat si zbytek léta a Sydney. V nové práci jsem byla ve středu a líbilo se mi tam, práce mě baví. Jediné, co mi opravdu schází, jsou lidi, se kterými jsem v restauraci pracovala. Loučení bylo hrozné, připadala jsem si stejně jako když jsem odjížděla z Turku, z Erasmu. Opouštěla jsem lidi, se kterými jsem do té doby trávila každý den, prožívala s nimi emočně vypjaté situace, chodila s nima na pivo a ven, cestovala s nima......dalo by se říct, že byli mou dočasnou rodinou.
Pár fotek s mou rodinou z Vánoc, Silvestra a jedné party:
