Tam u opery

Psáno v Neděli 29.11.

Blogger Kuala má velký rest. Téměř měsíc bez zápisu, ale můžu vám říct, že jste o moc nepřišli. Asi by se nikomu nechtělo číst každý den, že Lucinku bolí nožičky, ručičky, svalečky a prstíčky, občas také hlavička a pálí ji očička. Je to tak moje tělo dostalo za poslední měsíc zabrat tak jako nikdy. Směn mám v průměru šest až sedm za týden, ale byla tam i devítka. Většinou to vychází na jeden den volna v týdnu, ten ovšem věnuji své práci do Čech. Práci už zvládám bez sebemenších problémů. Někdy, když už jsem hodně unavená a uběhané, se přistihnu, že moje mysl je úplně někde jinde než tělo, to si někde běhá samo a ani mě k tomu nepotřebuje. Jenže to je taky někdy divný pocit a pak je potřeba se zastavit, napít se, nadýchat se do zásoby a běžet dál. Občas si od běhání v restauraci odpočinu na nějaké společenské události jako jsou svatby a nyní také vánoční večírky, kde pak poslouchám dlouhosáhlé proslovy a potkávám zaměstnance nadnárodních společností převlečené třeba za hippie. Po večerech pak sosáme helium ze zbylých balónků a při leštění skleniček máme o zábavu postaráno. Jedna ze svateb vypadala jako pohřeb....nejenže měli všude svíčky, ale měli ty nejdelší proslovy, téměř se nestihli ani najíst a všichni neustále brečeli....až na jednu slečnu, která se zřejmě z nudy opila a ve chvílích, kdy všichni tleskali, ona poggovala, když všichni ronili slzy, ona se smála. Pak z toho usnula. A mě tím rozbrečela taky. Smíchy.

V restauraci se nám i šéfkuchař ustálil a dá se s ním mluvit. Máme tam spoustu nových lidí a občas dost velký zmatek. Nezaměnitelnou atmosféru tomu všemu však dodávají různé osobnosti, které se v té šílené továrně na peníze setkávají - a to mě baví – třeba tento týden jsem tam poprvé viděla slečnu, která vypadá jako by vystoupila z Almódovarova filmu – výrazné barvy, až příliš smyslné rty a vysoké podpatky.

Předminulý týden se v Sydney zastavilo krásné zpestření az Čech. Rodiče kamarádky, která je v Melbourne, v Sydney byli na tři dny a tak jsme stihli projít Manly, botanickou zahradu, Rocks (nejstarší část Sydney, kde pracuju, ale nikdy jsem ji nestihla projít :)) a taky se podívat na Bondi na výstavu soch u moře - již tradiční vydařená akce. Jednou z nejvtipnějších bylo obrovitánské brčko zastrčené do hladiny oceánu. Dobrá výzva :)

Doma jsem byla poslední dobou tak málo, že jsem se se spolubydlícíma pořádně neviděla. Hanis se po deseti letech pomalu chystá zpátky do Cech a tak už jsem po něm převzala pokoj. Dnes jsem se do něj nastěhovala a docela si užívám. A budu si užívat domova ještě dva dny. Protože světe div se, krásně mi to vyšlo, že mám tři dny volna.
Dnes jsme také byli s Hanisem nakupovat a původně jsme měli jít domů pěšky, jenže to nešlo, Hanis je výborný prodavač a vynachválil mi tolik věcí, že jsem jich tolik musela koupit. Musel pro nás přijet Banán autem .)
Navečer jsme se vydali k moři a já si poprvé lehla na surf. Najednou ty vlny měly úplně jiný rozměr, než když do nich skáču. Zdály se silnější. No, ještě jsem se s nima nenaučila pořádně komunikovat, ale to přijde :)

Stále jsem ttu

Neděle, 1.10.2009 večer

Věc, která se mi ještě dnes ráno, zdála neuvěřitelná, se stala skutečností. Nejen, že jsem se za jízdy na kole trefila žvýkačkou do koše, ale také jsme s Kiki a Banánem ujeli 100km. Ráno jsme vyrazili první lodí do města, abychom na Start dorazili jako poslední (dřív jsme to prostě nestíhali).
Prvních třicet kilometrů šlo, do té čtyřicítky jsem myslela, že vypustím duši. Naštěstí jsme z rozpálené silnice dojeli do národního parku, takže jsem se probudila – a pak byl oběd. Jenže po obědě se špatně nastartovává. Podařilo se a úplně nejlépe bylo posledních třicet kilometrů, kdy jsme jeli podél pobřeží a příjemně nás ovíval mořský vzduch. To už mi šlapání přišlo naprosto přirozené a naopak mi přišlo divné, že ještě někdy v životě budu nohama pohybovat jinak. Do cíle jsme dorazili jako první z posledních :) a padli. Pocit to byl však k nezaplacení. Dokázali jsme to! Teď ležím v posteli a myslím, co všechno mám zítra v plánu. Všechny ty plány však nyní předčí jediný – spát, zaslouženě.

Účastnili jsme se této akce:
http://www.gongride.org.au/about/ride-maps.asp

Jeli jsme ze Sydney do Wollongongu- vypadala asi takto:


Zvětšit mapu




Úterý, 3.10. večer

Dnes měli dospělí Australané Vánoce! Také Sydney se zaburácelo pod událostí, která se nazývá Melbourne cup, největší dostihová záležitost Austrálie.
Všichni zaměstnanci museli do práce, protože restaurace měla v rukávu speciální akci přes oběd na počest zmíněné události. Tak i já jsem vstávala v osm, abych v deset byla nastoupená ve své čerstvě vyžehlené uniformě a pomohla s prostřením stolů pro dvě stě lidí. Uniforma ovšem nebyla potřeba. Pro tento den jsme dostali speciální úbor – kostým žokeje (bez bičíku). No, vypadali jsme trochu jako cirkusáci a ve pětatřiceti stupňovém horku se potili dvakrát tolik. Nicméně mě tento den opravdu bavil. Práce to byla jednoduchá, žádný stres, vše bylo připravené. Restaurace se v mžiku zaplnila dámičkami s klobouky a kytkami na hlavě v těch nejkrásnějších koktejlkových šatech. Lituju, že jsem nemohla fotit. Většina staffu si vsadila náhodně (formou „sweep“ - vylosováním) na nějakého koně, můj Mustaf s číslem 9 bohužel nevyhrál, ale těch pět minut, kdy byl hlavní závod a celé Melbourne i Sydney, ba celá Austrálie ani nedýchala, nikdo nemluvil, lidi jen pištěli, kvíkali, případně kleli, jsem si o to užila víc. Myslela jsem, že budu pracovat až do půlnoci, ale to jsem se jaksi spletla. Končila jsem odpoledne a kolegyně Míša taky, takže jsme se najedli, rozloučili už s, hosty, kteří už do té doby něco popili a vydali se do Darling Harbouru, kde v jedné restauraci pracuje její přítel. Tam jsme se potkali s jeho sestrou a dali si dva drinky. Teď se vracím domů, zrovna přijíždím do přístavu v Manly a opět si budu vychutnávat tu vánoční výzdobu, kterou minulý týden nainstsalovali do přístavu. Jedná se o výzdobu pro ty (pro Austrálii, kde se budem na Štědrý den válet na pláži v plavká – v uvozovkách) opravdové Vánoce.





Čtvrtek, 5.10. v noci

Už zapomínám, co jsem chtěla psát. Možná nejdůležitější je to, že si zvykám v práci a čím víc mi to jde, tím víc mě to baví. Lidé jsou tam také báječní – všemožné národnosti. Abych přiblížila naši restauraci (která je spojena s dalšími dvěma) – prace tam několik Indů, Indonésanka, Korejec, Češka, Holanďan, dva Poláci, Francouz, Maďar, Němka, Angličan, Irka samozřejmě několik Ozíků....a to jsem nevyjmenovala všechny. Parádní směsice. Se šéfkuchařem si na sebe zvykáme a myslím, že pochopil, že to jen tak nevzdám, takže po minulém týdnu, kdy mi dával čočky, zlidštěl. Už umím nosit tři těžké a čtyři lehké talíře v jednom tahu a poháry pokládám na stůl, nikoliv na zem nebo hostům do klína. Ze Sydney jsem toho stále moc nestihla a teď je několik dní bohužel nepěkně a práce hodně, ale energie také :).