Tam u opery

Psáno v Neděli 29.11.

Blogger Kuala má velký rest. Téměř měsíc bez zápisu, ale můžu vám říct, že jste o moc nepřišli. Asi by se nikomu nechtělo číst každý den, že Lucinku bolí nožičky, ručičky, svalečky a prstíčky, občas také hlavička a pálí ji očička. Je to tak moje tělo dostalo za poslední měsíc zabrat tak jako nikdy. Směn mám v průměru šest až sedm za týden, ale byla tam i devítka. Většinou to vychází na jeden den volna v týdnu, ten ovšem věnuji své práci do Čech. Práci už zvládám bez sebemenších problémů. Někdy, když už jsem hodně unavená a uběhané, se přistihnu, že moje mysl je úplně někde jinde než tělo, to si někde běhá samo a ani mě k tomu nepotřebuje. Jenže to je taky někdy divný pocit a pak je potřeba se zastavit, napít se, nadýchat se do zásoby a běžet dál. Občas si od běhání v restauraci odpočinu na nějaké společenské události jako jsou svatby a nyní také vánoční večírky, kde pak poslouchám dlouhosáhlé proslovy a potkávám zaměstnance nadnárodních společností převlečené třeba za hippie. Po večerech pak sosáme helium ze zbylých balónků a při leštění skleniček máme o zábavu postaráno. Jedna ze svateb vypadala jako pohřeb....nejenže měli všude svíčky, ale měli ty nejdelší proslovy, téměř se nestihli ani najíst a všichni neustále brečeli....až na jednu slečnu, která se zřejmě z nudy opila a ve chvílích, kdy všichni tleskali, ona poggovala, když všichni ronili slzy, ona se smála. Pak z toho usnula. A mě tím rozbrečela taky. Smíchy.

V restauraci se nám i šéfkuchař ustálil a dá se s ním mluvit. Máme tam spoustu nových lidí a občas dost velký zmatek. Nezaměnitelnou atmosféru tomu všemu však dodávají různé osobnosti, které se v té šílené továrně na peníze setkávají - a to mě baví – třeba tento týden jsem tam poprvé viděla slečnu, která vypadá jako by vystoupila z Almódovarova filmu – výrazné barvy, až příliš smyslné rty a vysoké podpatky.

Předminulý týden se v Sydney zastavilo krásné zpestření az Čech. Rodiče kamarádky, která je v Melbourne, v Sydney byli na tři dny a tak jsme stihli projít Manly, botanickou zahradu, Rocks (nejstarší část Sydney, kde pracuju, ale nikdy jsem ji nestihla projít :)) a taky se podívat na Bondi na výstavu soch u moře - již tradiční vydařená akce. Jednou z nejvtipnějších bylo obrovitánské brčko zastrčené do hladiny oceánu. Dobrá výzva :)

Doma jsem byla poslední dobou tak málo, že jsem se se spolubydlícíma pořádně neviděla. Hanis se po deseti letech pomalu chystá zpátky do Cech a tak už jsem po něm převzala pokoj. Dnes jsem se do něj nastěhovala a docela si užívám. A budu si užívat domova ještě dva dny. Protože světe div se, krásně mi to vyšlo, že mám tři dny volna.
Dnes jsme také byli s Hanisem nakupovat a původně jsme měli jít domů pěšky, jenže to nešlo, Hanis je výborný prodavač a vynachválil mi tolik věcí, že jsem jich tolik musela koupit. Musel pro nás přijet Banán autem .)
Navečer jsme se vydali k moři a já si poprvé lehla na surf. Najednou ty vlny měly úplně jiný rozměr, než když do nich skáču. Zdály se silnější. No, ještě jsem se s nima nenaučila pořádně komunikovat, ale to přijde :)