Stále jsem ttu

Neděle, 1.10.2009 večer

Věc, která se mi ještě dnes ráno, zdála neuvěřitelná, se stala skutečností. Nejen, že jsem se za jízdy na kole trefila žvýkačkou do koše, ale také jsme s Kiki a Banánem ujeli 100km. Ráno jsme vyrazili první lodí do města, abychom na Start dorazili jako poslední (dřív jsme to prostě nestíhali).
Prvních třicet kilometrů šlo, do té čtyřicítky jsem myslela, že vypustím duši. Naštěstí jsme z rozpálené silnice dojeli do národního parku, takže jsem se probudila – a pak byl oběd. Jenže po obědě se špatně nastartovává. Podařilo se a úplně nejlépe bylo posledních třicet kilometrů, kdy jsme jeli podél pobřeží a příjemně nás ovíval mořský vzduch. To už mi šlapání přišlo naprosto přirozené a naopak mi přišlo divné, že ještě někdy v životě budu nohama pohybovat jinak. Do cíle jsme dorazili jako první z posledních :) a padli. Pocit to byl však k nezaplacení. Dokázali jsme to! Teď ležím v posteli a myslím, co všechno mám zítra v plánu. Všechny ty plány však nyní předčí jediný – spát, zaslouženě.

Účastnili jsme se této akce:
http://www.gongride.org.au/about/ride-maps.asp

Jeli jsme ze Sydney do Wollongongu- vypadala asi takto:


Zvětšit mapu




Úterý, 3.10. večer

Dnes měli dospělí Australané Vánoce! Také Sydney se zaburácelo pod událostí, která se nazývá Melbourne cup, největší dostihová záležitost Austrálie.
Všichni zaměstnanci museli do práce, protože restaurace měla v rukávu speciální akci přes oběd na počest zmíněné události. Tak i já jsem vstávala v osm, abych v deset byla nastoupená ve své čerstvě vyžehlené uniformě a pomohla s prostřením stolů pro dvě stě lidí. Uniforma ovšem nebyla potřeba. Pro tento den jsme dostali speciální úbor – kostým žokeje (bez bičíku). No, vypadali jsme trochu jako cirkusáci a ve pětatřiceti stupňovém horku se potili dvakrát tolik. Nicméně mě tento den opravdu bavil. Práce to byla jednoduchá, žádný stres, vše bylo připravené. Restaurace se v mžiku zaplnila dámičkami s klobouky a kytkami na hlavě v těch nejkrásnějších koktejlkových šatech. Lituju, že jsem nemohla fotit. Většina staffu si vsadila náhodně (formou „sweep“ - vylosováním) na nějakého koně, můj Mustaf s číslem 9 bohužel nevyhrál, ale těch pět minut, kdy byl hlavní závod a celé Melbourne i Sydney, ba celá Austrálie ani nedýchala, nikdo nemluvil, lidi jen pištěli, kvíkali, případně kleli, jsem si o to užila víc. Myslela jsem, že budu pracovat až do půlnoci, ale to jsem se jaksi spletla. Končila jsem odpoledne a kolegyně Míša taky, takže jsme se najedli, rozloučili už s, hosty, kteří už do té doby něco popili a vydali se do Darling Harbouru, kde v jedné restauraci pracuje její přítel. Tam jsme se potkali s jeho sestrou a dali si dva drinky. Teď se vracím domů, zrovna přijíždím do přístavu v Manly a opět si budu vychutnávat tu vánoční výzdobu, kterou minulý týden nainstsalovali do přístavu. Jedná se o výzdobu pro ty (pro Austrálii, kde se budem na Štědrý den válet na pláži v plavká – v uvozovkách) opravdové Vánoce.





Čtvrtek, 5.10. v noci

Už zapomínám, co jsem chtěla psát. Možná nejdůležitější je to, že si zvykám v práci a čím víc mi to jde, tím víc mě to baví. Lidé jsou tam také báječní – všemožné národnosti. Abych přiblížila naši restauraci (která je spojena s dalšími dvěma) – prace tam několik Indů, Indonésanka, Korejec, Češka, Holanďan, dva Poláci, Francouz, Maďar, Němka, Angličan, Irka samozřejmě několik Ozíků....a to jsem nevyjmenovala všechny. Parádní směsice. Se šéfkuchařem si na sebe zvykáme a myslím, že pochopil, že to jen tak nevzdám, takže po minulém týdnu, kdy mi dával čočky, zlidštěl. Už umím nosit tři těžké a čtyři lehké talíře v jednom tahu a poháry pokládám na stůl, nikoliv na zem nebo hostům do klína. Ze Sydney jsem toho stále moc nestihla a teď je několik dní bohužel nepěkně a práce hodně, ale energie také :).