Když je život štědrý na náhody, má pocit, že je mnohem intenzivnější. Náhody jsou pro mě jako malé dárečky. Jeden takový jsem rozbalila, když jsem už měla koupenoul letenku za Terezkou do Melbourne a zmínila jsem se o tom Claudine, Irské holčině v práci a chtěla jet taky a podařily se sehnat ještě levné letenky. Pak přišel další. Americká kolegyně Jocelyn, jedna z nejprdlejších holek co znám, jednoho dne přišla do práce s tím, že si potřebuje vzít dva týdny dovolené, protože její kamarád jede na výlet nad Brisbane, a pak do Melbourne a pojede s ním. A světe div se, do Melbourne to měli naplánované na stejný den jako já, přiletěli o hodinu později. Terka a Šimon byli tak hodní, že svolili k tomu, abychom se u nich ubytovali všichni. To bylo úterý 12.1. Všechno začalo. Claudine měla přijete v sobotu ráno. Pak se ukázalo, že Neil (alá O´Neil) zabookoval auto na pátek, sobotu a neděli, takže to krásně vycházelo, abychom na víkend jeli na Great Ocean Road a na pátek jsme si zadali Philipp islands, ostrov, kam se jezdí na Penguin Parade vůbec za krásnou přírodou. A to právě děláme. Po úžasných dvou dnech v Melbourne začínááááááá The Road Trip.......fun fun fun fun, sun sun sun sun.
O celém výletě napíšeme později!
pátek 15. ledna 2010
Speciální srdíčkovský příspěvek
Jsou věci, které se sem hodí psát. Jsou věci, které bych sem mohla napsat a zapomenu na ně a pak je jedna věc, kterou bych sem možná psát neměla, ale musím. Občas, když si člověk pospojuje několik věcí dohromady, žasne nad tím, jak se plátky života překrývají přes sebe, jakoby člověk loupal cibuli a dostával se do úplného prostředku. V listopadu měsíc se mi stala divná věc, že jsem rozbila talíř uprostřed restaurace a hned poté jsem si uvědomiila, že to bylo v době, kdy v Čechách zřejmě přistoupil můj bývalý Martin před oltář, aby řekl své „ano“ svému rodinému projektu.
Minulý měsíc jsem se konečně po dlouhé době pustilado čtení Sestry, kterou jsem si přivezla z Londýna, kde mi ji dal Petr, abych ji přečetla a předala pak jeho bratrovi, Honzovi. Hlavní hrdina v ní hledá sestru (spřízněnou duši) a ten den, kdy jsem četla, že si uvědomil, že ji našel, jsem našla já svého bratra. Je to dost zamotané, nebudu to vysvětlovat do podrobností, ale po dlouhé době, kdy jsme spolu nemohli mluvit se tak stalo. Díky facebooku, díky naší vyspělosti, díky všem náhodám, které svět nabízí. Bylo to dojemné a já mám teď napořád ten krásný pocit – je tu, je to můj brácha a já ho mám ráda. Ten pocit, který mi dlouhou dobu někdo zakazoval, protože nás nechtěl připustit k sobě. Lidi, tohle byl vánoční patetismus jak má být.
Minulý měsíc jsem se konečně po dlouhé době pustilado čtení Sestry, kterou jsem si přivezla z Londýna, kde mi ji dal Petr, abych ji přečetla a předala pak jeho bratrovi, Honzovi. Hlavní hrdina v ní hledá sestru (spřízněnou duši) a ten den, kdy jsem četla, že si uvědomil, že ji našel, jsem našla já svého bratra. Je to dost zamotané, nebudu to vysvětlovat do podrobností, ale po dlouhé době, kdy jsme spolu nemohli mluvit se tak stalo. Díky facebooku, díky naší vyspělosti, díky všem náhodám, které svět nabízí. Bylo to dojemné a já mám teď napořád ten krásný pocit – je tu, je to můj brácha a já ho mám ráda. Ten pocit, který mi dlouhou dobu někdo zakazoval, protože nás nechtěl připustit k sobě. Lidi, tohle byl vánoční patetismus jak má být.
Ještě jednou to nejlepší do nového roku a mnoho splněných přání!!!
Co je nového? Tak za prvé je nový rok, což pro vás ale asi není až taková novina. Takže to vezmu z jiného konce – jak ten starý skončil, aneb prosinec v Sydney.
Poté, co se od nás odloučil Hanis, který je nyní mimochodem na Novém Zélandu a koupe se tam s delfíny, jsem si užívala svého pokoje a stále užívám. Počasí je tu střídané. Žádná velikánská vedra nejsou a docela dost nám prší. Prostě je to podobné našemu loňskému červenci.
V práci úspěšně přežívám, i když si někdy říkám, že to nemám zapotřebí. Asi v polovině prosince jsem měla velký výstup s naším šéfkuchařem, ale od té doby zase klid a snad už bude. Navíc se firma dočkala spousty změn, ke kterým také patří snižování stavu staffu. Kdo ví, možná mě hodí přes palubu. Změny mimo jiné vypadají tak, že tento týden zkoušíme experiment, zda stačí jedna kuchyně na dvě restaurace. Ano stačí, ale možná se z toho všichni zblázní. Mělo by to trvat jen do konce týdne, ale nejsem si jistá, ono se nám to nikdo neobtěžoval nikdo vysvětlit – jak řekl jeden z Poláků – We are only ants for them. A tak to je. Nyní máme restauraci třikrát tak větší. Změnily se nám směny, ale na zákazníky se stále usmíváme. Heslo zní: Promote and Smile!
V práci jsem strávila také své Australské Vánoce a Silvestra. Vánoce byly příhodně Santovské a pan Claus se také stavil. Celý den jsme se nezastavili a cupitali a cupitali. Silvestr se moc povedl. Když jsem 31. přicházela do práce, měla jsem co dělat, abych se dostala přes davy lidí, kteří již od poledne čekali na Kromě dvou hodin běhání jsme měli možnost si tu slávu jako runneři užít naplno. Takže jsme viděli brazilské tanečnice, vyzkoušeli si spoustu masek, pokochali se ohňostrojem na Harbour bridge a dosyta se najedli všemi dobrotami, co z večera zbyly a ani jsme nemuseli platit těch 500 dolarů, které za to zaplatily hosté. S Míšou jsme si ten večer užily až až a pak ještě s dalšími v klubu. No, co vám budu povidat :)
A jak vypadaly Vánoce mimo práci? Byly vydařené. S Kiki jsme stihly upéct tři druhy cukroví, Vánočku, ozdobit naše dvě malé palmičky. Podařilo se celkem rychle. Na Štědrý den jsem měla volno, a tak jsme začali pohádkami a odpoledne vyrazili na pláž. Na večeři se k nám přidal Honza s Nikolou a řádně jsme si zavánočnili. U stolu nás sedělo celkem šest – Kiki, Banán, Nikola, Honza, Předseda a já. To však není vše, nechyběl ani nejnovější člen naší rodiny. Melounek, morčátko první jakosti, krásná kulička, která za sebou nechává spoustu hnědých šištiček. Já jsem si pod palmičku nadělila foťák, takže nyní budete mít vše jako na podnose. Pouštěli jsme skořápky, krájeli jablíčka a s Bondiskýma klukama jsem vyrazila do kostela. Na vánoční mši jsem byla minulý rok poprvé, ale jelikož jsem babičce slíbila, že s ní budu chodit každý rok a tento rok jsem nemohla, tak jsem chtěla dodržet alespoň tu část slibu, že půjdu do kostela. Oslavu Vánoc jsme protáhli do pozdních hodin a ráno to vstávání do práce, to bylo utrpení, ale za zábavu se někdy musí trpět. Vánoční nálada u mě pokračovala ještě týden, protože jsem nemusela být v práci tak často, stihla jsem onemocnět, pak se uzdravit, zajít prozkoumat Newtown s Nikolou.
Po novém roce přišlo mnoho nového. Kromě toho, že jsme se museli vyrovnat se změnami v práci, tak jsem díky Honzíkovi začala se surfováním. Začalo to na Bondi jednoho dne, kdy se oceán celkem krotil a neposílal žádné zrádné vlny, které by smetli lidi všechny ty začátečníky na prkýnkách, mezi které jsem patřila. Ještě před dvěma měsícema bych na surf asi nevlezla, přijela jsem totiž s velkým respektem k oceánu, ale po tom, co jsem si ho několikrát vyslechla a prošmejdila, tak mi to přišlo mnohem přirozenější. Tedy, Honza mě poslal do vln na svém druhém surfu, který je pro začátek celkem malý, takže mi chvíli trvalo, než jsem chytla balanc. Když mi řekl, abych si sedla, tak jsem tak udělala a za dvě sekundy jsem byla pod vodou. Pak jsme čekali na vlny a když jsem jela po první, připradala jsem si jako na horské dráze. Věděla jsem, že už jsem nasedla a těžko s tím něco udělám a hned jsem si chtěla kupovat další a další žetony. To je taková paráda. Další den jsem musela do práce, ale hned v neděli jsme se vydali s Kiki a Banánem na výlet se surfama. Oni mají trochu větší, takže na učení paráda. Kiki se ukázala, že už si vlnku umí sjet, i když dlouho na surfu nebyla, Banán teď chodí na surf také často, takže to byla partička. Jeli jsme podél North Sydney Beaches, jenže nikde nebylo místo na parkování, takže jsme dojeli až na tu nejznámější a poslední z nich Palm Beach. Tam jsme si málem vysloužili pokutu za parkování. Vlny nebyly velké, ale nám stačili. Mě jedna stihla pěkně semlýt, když se zlomila, strhla mě s sebou a já na tři sekundy nevěděla, kde jsem. Nepříjemný pocit, proto je třeba uchovat si přiměřený respekt k vlnám. Člověk může s přírodou kamarádit, hrát si s ní, ale těžko ji překoná a oceán už vůbec ne. V pondělí jsem šla na surf ráno a to byla paráda. Svěží moře, první paprsky, které předpovídají krásný den. Prostě paráda. Jenže byly vlny trochu větší a tak jsem se držela v pěně u pobřeží. A to už mi začalo opravdu docházet, že mám před sebou deset dní volna. Času, který můžu krájet na tak velké kousky, jak chci já, aniž by mi ho rozporcovaly šichty v práci. Juchůůůůů. A tak jsem se tou vlnou štěstí nechala unášet. Konečně jsem si uklidila, jela do města, abych se potkala se svou kamarádkou, stavila se v práci pro dýška, sešla se s Honzou, Míšou, Luckou a Zachem. Seděli jsme ve Scuff Murphy, snědli steaky za neuvěřitelných sedm dolarů a užívali terasu s výhledem na Town Hall. Honza přišel s návrhem jít do podniku, kde každé pondělí hraje Reggea, a tak jsme si tam zahráli kulečník a náš holčičí tým vyhrál. Ten večer byl pro mě úžasný, měla jsem pocit, že nyní je vše mnohem blíž a intenzivnější, není to ospalé a unavené jako, když člověk pracuje každý den. Jediný smajlík se smutnou pusou by pasoval na náš pokus jít s Honzou potom na poslední drink do Hyde parku na akci Sydney festivalu. Nepustili nás tam, protože jsem neměla ID. Tak jsme se vydali jeden na Bondi, jeden na Manly a byla jsem schopná spát jen pět hodin, abych ráno mohla ozkoušet vodu. Jen, co jsem v úterý dosurfovala, utíkala jsem balit.....ale to už je jiná story.
Poté, co se od nás odloučil Hanis, který je nyní mimochodem na Novém Zélandu a koupe se tam s delfíny, jsem si užívala svého pokoje a stále užívám. Počasí je tu střídané. Žádná velikánská vedra nejsou a docela dost nám prší. Prostě je to podobné našemu loňskému červenci.
V práci úspěšně přežívám, i když si někdy říkám, že to nemám zapotřebí. Asi v polovině prosince jsem měla velký výstup s naším šéfkuchařem, ale od té doby zase klid a snad už bude. Navíc se firma dočkala spousty změn, ke kterým také patří snižování stavu staffu. Kdo ví, možná mě hodí přes palubu. Změny mimo jiné vypadají tak, že tento týden zkoušíme experiment, zda stačí jedna kuchyně na dvě restaurace. Ano stačí, ale možná se z toho všichni zblázní. Mělo by to trvat jen do konce týdne, ale nejsem si jistá, ono se nám to nikdo neobtěžoval nikdo vysvětlit – jak řekl jeden z Poláků – We are only ants for them. A tak to je. Nyní máme restauraci třikrát tak větší. Změnily se nám směny, ale na zákazníky se stále usmíváme. Heslo zní: Promote and Smile!
V práci jsem strávila také své Australské Vánoce a Silvestra. Vánoce byly příhodně Santovské a pan Claus se také stavil. Celý den jsme se nezastavili a cupitali a cupitali. Silvestr se moc povedl. Když jsem 31. přicházela do práce, měla jsem co dělat, abych se dostala přes davy lidí, kteří již od poledne čekali na Kromě dvou hodin běhání jsme měli možnost si tu slávu jako runneři užít naplno. Takže jsme viděli brazilské tanečnice, vyzkoušeli si spoustu masek, pokochali se ohňostrojem na Harbour bridge a dosyta se najedli všemi dobrotami, co z večera zbyly a ani jsme nemuseli platit těch 500 dolarů, které za to zaplatily hosté. S Míšou jsme si ten večer užily až až a pak ještě s dalšími v klubu. No, co vám budu povidat :)
A jak vypadaly Vánoce mimo práci? Byly vydařené. S Kiki jsme stihly upéct tři druhy cukroví, Vánočku, ozdobit naše dvě malé palmičky. Podařilo se celkem rychle. Na Štědrý den jsem měla volno, a tak jsme začali pohádkami a odpoledne vyrazili na pláž. Na večeři se k nám přidal Honza s Nikolou a řádně jsme si zavánočnili. U stolu nás sedělo celkem šest – Kiki, Banán, Nikola, Honza, Předseda a já. To však není vše, nechyběl ani nejnovější člen naší rodiny. Melounek, morčátko první jakosti, krásná kulička, která za sebou nechává spoustu hnědých šištiček. Já jsem si pod palmičku nadělila foťák, takže nyní budete mít vše jako na podnose. Pouštěli jsme skořápky, krájeli jablíčka a s Bondiskýma klukama jsem vyrazila do kostela. Na vánoční mši jsem byla minulý rok poprvé, ale jelikož jsem babičce slíbila, že s ní budu chodit každý rok a tento rok jsem nemohla, tak jsem chtěla dodržet alespoň tu část slibu, že půjdu do kostela. Oslavu Vánoc jsme protáhli do pozdních hodin a ráno to vstávání do práce, to bylo utrpení, ale za zábavu se někdy musí trpět. Vánoční nálada u mě pokračovala ještě týden, protože jsem nemusela být v práci tak často, stihla jsem onemocnět, pak se uzdravit, zajít prozkoumat Newtown s Nikolou.
Po novém roce přišlo mnoho nového. Kromě toho, že jsme se museli vyrovnat se změnami v práci, tak jsem díky Honzíkovi začala se surfováním. Začalo to na Bondi jednoho dne, kdy se oceán celkem krotil a neposílal žádné zrádné vlny, které by smetli lidi všechny ty začátečníky na prkýnkách, mezi které jsem patřila. Ještě před dvěma měsícema bych na surf asi nevlezla, přijela jsem totiž s velkým respektem k oceánu, ale po tom, co jsem si ho několikrát vyslechla a prošmejdila, tak mi to přišlo mnohem přirozenější. Tedy, Honza mě poslal do vln na svém druhém surfu, který je pro začátek celkem malý, takže mi chvíli trvalo, než jsem chytla balanc. Když mi řekl, abych si sedla, tak jsem tak udělala a za dvě sekundy jsem byla pod vodou. Pak jsme čekali na vlny a když jsem jela po první, připradala jsem si jako na horské dráze. Věděla jsem, že už jsem nasedla a těžko s tím něco udělám a hned jsem si chtěla kupovat další a další žetony. To je taková paráda. Další den jsem musela do práce, ale hned v neděli jsme se vydali s Kiki a Banánem na výlet se surfama. Oni mají trochu větší, takže na učení paráda. Kiki se ukázala, že už si vlnku umí sjet, i když dlouho na surfu nebyla, Banán teď chodí na surf také často, takže to byla partička. Jeli jsme podél North Sydney Beaches, jenže nikde nebylo místo na parkování, takže jsme dojeli až na tu nejznámější a poslední z nich Palm Beach. Tam jsme si málem vysloužili pokutu za parkování. Vlny nebyly velké, ale nám stačili. Mě jedna stihla pěkně semlýt, když se zlomila, strhla mě s sebou a já na tři sekundy nevěděla, kde jsem. Nepříjemný pocit, proto je třeba uchovat si přiměřený respekt k vlnám. Člověk může s přírodou kamarádit, hrát si s ní, ale těžko ji překoná a oceán už vůbec ne. V pondělí jsem šla na surf ráno a to byla paráda. Svěží moře, první paprsky, které předpovídají krásný den. Prostě paráda. Jenže byly vlny trochu větší a tak jsem se držela v pěně u pobřeží. A to už mi začalo opravdu docházet, že mám před sebou deset dní volna. Času, který můžu krájet na tak velké kousky, jak chci já, aniž by mi ho rozporcovaly šichty v práci. Juchůůůůů. A tak jsem se tou vlnou štěstí nechala unášet. Konečně jsem si uklidila, jela do města, abych se potkala se svou kamarádkou, stavila se v práci pro dýška, sešla se s Honzou, Míšou, Luckou a Zachem. Seděli jsme ve Scuff Murphy, snědli steaky za neuvěřitelných sedm dolarů a užívali terasu s výhledem na Town Hall. Honza přišel s návrhem jít do podniku, kde každé pondělí hraje Reggea, a tak jsme si tam zahráli kulečník a náš holčičí tým vyhrál. Ten večer byl pro mě úžasný, měla jsem pocit, že nyní je vše mnohem blíž a intenzivnější, není to ospalé a unavené jako, když člověk pracuje každý den. Jediný smajlík se smutnou pusou by pasoval na náš pokus jít s Honzou potom na poslední drink do Hyde parku na akci Sydney festivalu. Nepustili nás tam, protože jsem neměla ID. Tak jsme se vydali jeden na Bondi, jeden na Manly a byla jsem schopná spát jen pět hodin, abych ráno mohla ozkoušet vodu. Jen, co jsem v úterý dosurfovala, utíkala jsem balit.....ale to už je jiná story.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
