Jsou věci, které se sem hodí psát. Jsou věci, které bych sem mohla napsat a zapomenu na ně a pak je jedna věc, kterou bych sem možná psát neměla, ale musím. Občas, když si člověk pospojuje několik věcí dohromady, žasne nad tím, jak se plátky života překrývají přes sebe, jakoby člověk loupal cibuli a dostával se do úplného prostředku. V listopadu měsíc se mi stala divná věc, že jsem rozbila talíř uprostřed restaurace a hned poté jsem si uvědomiila, že to bylo v době, kdy v Čechách zřejmě přistoupil můj bývalý Martin před oltář, aby řekl své „ano“ svému rodinému projektu.
Minulý měsíc jsem se konečně po dlouhé době pustilado čtení Sestry, kterou jsem si přivezla z Londýna, kde mi ji dal Petr, abych ji přečetla a předala pak jeho bratrovi, Honzovi. Hlavní hrdina v ní hledá sestru (spřízněnou duši) a ten den, kdy jsem četla, že si uvědomil, že ji našel, jsem našla já svého bratra. Je to dost zamotané, nebudu to vysvětlovat do podrobností, ale po dlouhé době, kdy jsme spolu nemohli mluvit se tak stalo. Díky facebooku, díky naší vyspělosti, díky všem náhodám, které svět nabízí. Bylo to dojemné a já mám teď napořád ten krásný pocit – je tu, je to můj brácha a já ho mám ráda. Ten pocit, který mi dlouhou dobu někdo zakazoval, protože nás nechtěl připustit k sobě. Lidi, tohle byl vánoční patetismus jak má být.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
To se mi líbí, facebookový palec nahoru!
OdpovědětVymazat