The Circular

Když jsem dnes vystoupila na Circular Quay (přístav, kde kotví loď, kterou jezdím každý den do práce), tak jsem dostala objetí a zadarmo! Vedle prosperujících aboriginců, kteří si tam vydělávají svou mixem techna s didgeridoo, tam stály dvě paní z nedalekého kostela, které nabízel masáž a objetí zdarma. Tak jsem se před svou sedmihodinovou směnou nechala obejmout. A bylo mi dobře. Ne, že by mi poslední dobou nebylo dobře. Naopak. Našla jsem se a také jsem konečně objevila pravý australský život, jenže opět stojím před rozhodnutím, co dál. A když je člověk jako já postavený před rozhodnutí, tak to stojí zato. Jsem zvyklá, že se chytám větví a přeskakuju z jedné na druhou a baví mě to, ale nejhorší je, když se musím rozhodnout seskočit z jednoho stromu a vyšplhat na druhý. Tak je to teď. Mám se rozhodnout, na kterou školu se vydat, co dělat dál tady v Austrálii, případně, zda si dát oddech a za chvíli jet domů. Za všemi, které mám ráda. Ale je jasné, že jsem si vytvořila i nějaké vztahy tady a není jich málo. Musím říct, že jsem nemohla mít větší štěstí, co se týče bydlení. Jsem tu s mojí Kiki a jejím Banánem a ostatními lidmi, se kterými se vídáme. Všichni jsou skvělí. Mám tu Jocelyn, která je prostě báječná ženská a spoustu dalších. Připadám si jako doma, protože začínám poznávat, jak se to tu mění. To jsem si uvědomila tento týden, když jsem litovala toho, že zavřeli na Manly ten skvělý fruit market.
Také jsem se spokojená v současné práci. Sice je to číšnice, kterou bych už asi nechtěla dělat v Čechách, ale to povídání a vtipkování se zákazníky mě ohromě baví. Taková nekonečná hra, kdy se člověk snaží odhadnout reakce druhých lidí. Samozřejmě se někdy setká s reakcemi, kterého ho totálně uzemní, ale to se prostě stává. Ve své podstatě si neustále říkám, že jsou všichni hodní. A to je ta myšlenka, kterou jsem nedávno probírala s jedním Číňanem. Myslíte si, že jsou všichni lidé hodní – ve smyslu krásní ve své podstatě? Proč to nedávají najevo? Já si myslím, že by chtěli, ale je v tom nějaký blok...může to být únava (různých příchutí – z ostatních lidí, ze života, mdlost, nedůvěra.....), ale myslím si, že každý chce být šťastný, akorát může být zklamaný, že to někdy nejde, že to sám nedokáže. Například v kafíčku, kde jsem žačala před třemi týdny pracovat. Je tam jedna Libanonka. Neustále se na každého kření tak, že má člověk pocit, že ho spálí pohledem a neustále dělá, že nikomu nerozumí a dělá tak z ostatních (ve výsledku však ze sebe) blbce. No, to by mě zajímalo, proč to dělá. Těžko se to vysvětluje, ale možná má pořád smysl dávat těmto lidem naději. Má smysl je respektovat a snažit se je rozesmát.
Také jsem zakončila svůj kurz angličtiny. Nedalo mi to až tak moc, co by angličtina mohla, ale přece jen jsem se něčemu přiučila a především jsem potkala pár lidí na Manly a zažila opět pravou třídní atmosféru a také pravé studentské barbeque na pláži.
Co se kafíčka týče – zjistila jsem, že je to opět podnik, který patří Řekům. Nic proti nim, ale proti jejich obchodu ano. Jsou to vydřiduši. Nechci to popisovat takto veřejně, ale konstatovat se to nebojím. Je to můj vypozorovaný fakt. Vtipy o Židech jsou podle mě jen zaschlé předsudky.

Foto z práce z jednoho deštivého dne:


Nicméně, jak jsem říkala, jsem s touto prací spokojená. Akorát mě pořád trápí, že nevím, zda si ji mohu být jistá, zda se něco nestane a jednoho dne neskončí sezóna a já nezůstanu na dlažbě a nebudu muset začít také hrát na didgeridoo. Tak to tady (resp.v hospitality) bohužel občas chodí. Ale zase co. Zpáteční letenku mám.
A když už jsem mluvila o svém zakotvení na Circular Quay, tak musím také zmínit svého oblíbeného saxofonistu, který se vždy večer střídá s Aborigincema. Kolem šesté vybalí svou aparaturu a hraje profláklé songy, které probouzí do života lidi vracející se z práce. A tak to tady chodí....ráno Aboriginci pro nepracující rozjuchané turisty, večer saxofonista lidi toužící po restartu...je to neustálý koloběh na Circular Quay, stejně jako všude jinde.