Výlety v Sydney a do hlubin mojí duše

1.4. 2010

Je Duben: ještě tam budem: ještě tu jsem. Svátek má Hugo. Bude první úplněk podzimu a budou Velikonoce. Zase je to celé na ruby. Brácha se narodil na Velikonoce a nyní to budou opět svátky, kdy bude mít na Velikonoce narozeniny. Už mu letí domu pohlednice. Jsem doma sama, je to nová zkušenost.

Podzim mě zlenivěl. Tři dny volna mi propršelo....a tak jsem viděla víc filmů, než za celou dobu tady.

Kokorouči se zatím zimy nebojí.

Včera Yon Ju uvařila pro mě a Davida úžasné korejské jídlo. Jedli jsme mimo jiného „To“, což jsou rýžové knedlíčky. David dělal předkrm, který většinou jí v Čile a já koláč, který pečeme v Čechách. A rozšířili jsme si obzory v australské kinematografii, snímek se jmenoval Lantana. Stojí za puštění.

O víkendu navštívil Sydney a Manly Matěj, strýcův kolega. Stihli jsme československou párty ve stylu osumdesátek, piknik s Davidem a Yon Ju a malou ranní procházku, jinak jsem pracovala.
Náročný víkend jsem zakončila grilováním na Tamaramě, kde se s námi loučila Lucka – kamarádka Míši – na dobro nám odjela do Prahy.

Naposledy jsem se v moři koupala minulé pondělí, už mi chybí, nevím, co si bez něj přes zimu počnu – a co pak v čechách.

Daňě jsou podané, díky Evině pomoci. Děkujuuu. Jinak bych to nezvládla.

A novinka všech novinek: mohu vám s radostí představit nové členy této rodiny: jmenují se Jerry a Strawberry. Mezi jejich koníčky patří plavání, umí dýchat pod vodou a spát s otevřenýma očima. Ano, jsou to akvarijní rybičky. Tento nápad se zrodil asi před měsícem a půl, kdy jsem v rámci Rubbish day našla akvárko. Rubbish days jsou takové štědré dny, kdy to na ulicích vypadá jakoby se všichni na chvíli vystěhovali ven, ale to oni jen vyhazují staré krámy a vlastně je tak nabízí druhým, než je odvezou velikánská čistící auta. A tak jsem našla svou krásnou židli, vázu, spoustu blbostí a akvárko!


A ještě přikládám starý zápis - - -

Psáno v sobotu 20.3.
V pondělí, během mého volného dne, jsem si udělala výlet na Coogee – jednu z pláží na druhé straně roztahaného města jménem Sydney. Bylo to moc fajn, úplně čirou náhodou jsem tam potkala kolegy z bývalé práce a společně jsme si prošlu jednu z nejkrásnějších pobřežních procházek ve městě. Znamená to dojít až na Bondi....přes pláže Bronte a Tamarama. Byla to nádhera. Připadali jsme si však trochu mimo tempo, prože jsme byli jedni z mála, kteří neběžili a nestarali se o svou fyzičku a jen se kochali výhledem.
Ten den jsem zjistila, že jsem zmeškala kromě koncertu, kterého jsem se vzdala – Ojos de Brujo, také koncert Amandy Palmer, což mě zamrzelo. Korunu tomu dodal kamarád, který mě upozornil na to, že mají v ten samý den koncert Massive Attack. To už bylo moc. Zjistila jsem, že jsem hrají dva večery před Operou. A světe div se, byli na večeři v restauraci, kde jsem dříve pracovala. Nojo, Wolfie´s prostě žije.
A tak úterý jsme se s Hoonzou a Maxem vydali s nataženýma ušima za plot na Massive Attack. A něco jsme slyšeli a nějaké ty beaty jsme si užili. Kluci také trochu napětí při přeskakování plotu do botanické zahrady, kde doufali, že více uvidí, ale neviděli. Viděli je zato rangeři, kteří si svůj rajón hlídali pečlivě a zase je vyhodili. Trochu mě zamrzelo, že jsem si ten plot také alespoň nachvíli nepřeskočila, protože tam byl lepší zvuk a více adrenalinu, ale to mě přešlo, když jsem si málem vyvrkla kotník při cestě za jiným výhledem a to jsem neskákala z plotu....nevím, jak by to dopadlo. Možná trombózou číslo dvě. Tak to raději ne. S Honzou jsme viděli akorát děkovačku, když jsme si na poslední chvíli prošli branou na koncert a bylo to.
Ve středu zase do práce, vtipkovat se zákazníky, přežívat nabubřelé ksichty mých kolegů. Opravdu to nemá někdy chybu. Jak mi chybí kolegové z bývalé práce. Neustálé pošťuchování, vtipkování....ale člověk nemůže mít všechno. A tak bere, co je. Co je nyní je to, že se u nás v práci například nesmyslně dělí dýška. Nemá to žádný řád, smysl, každý dostává něco jiného a pokaždé jinak. A přitom matematiku měla v Řecku vždycky prim. Ještě, že je tam Janča a Eva. Janča je Češka, holka k pohledání a do nepohody. Její vtipné suché hlášky nemají chybu. Eva je z Koreje. Je o rok starší, ale vypadá na devatenáct a je pracovitá a miloučká. Pak tam máme šéfkuchaře, kterého jsem popsala jako Gargamela mixnutého s Nohavicou. Neustále si žbrblá něco pro sebe a přitom tam míchá ty své pokrmy. Takže nevím, zda je to folkový zpěvák nebo čaroděj. Dále kolega číšník, Filipínec, který je tamm hooooodne dlouho a taky se podle toho chová. Kolikrát má pocit, že bychom mohli všechno udělat za něj. Říkám mu Shrek...moc té krásy nepobral a ten smích. Uj. A pak soudružka, Libanka, o té jsem už mluvila. Ještě pár dalších lidí, ty jsou naštěstí v pohodě.... .
Avšak i nám jsem dala personální jména. Janičce sluníčce přísluší funkce: Vedoucí oddělení pro estetické a hygienické stravování a mně Vedoucí logistického oddělení specializovaného na cukry v pytlíčkách. Každá z nás si našla své, rozuměj tomu tak, že Jana se realizuje v balení příborů do ubrousků a já zase v doplňování cukříčků. Je potřeba, aby si každý našel ten svůj píseček.

Ještě jsem se chtěla zmínit o svém druhém výletu, který se uskutečnil tento čtvrtek. Dlouho jsem váhala, kam mám jet, pak jsem nechala vše náhodě. Jelikož jsem věděla, že to nemůže být daleko a měla jsem vytipovaných několik výletů stejným směrem, čekala jsem na zastávce, kde jezdily různé autobusy a nastoupila do prvního, který přijel. Ten mě dovezl do Little Bay. Tam nebyl nikdo. Jen Little Bay a pár psů a páníčků. Po cestě jsem viděla oplocené nápravné zařízení, to mi moc neseděle, ale proč ne. V autobusu zato sedělo několik podivných lidí, ale to se stává. Na pláži jsem se vyvalila a užívala sluníčka, pak se vydala cestou neznámou. Moje mapa se mapou nedala nazvat. Byl to spíš nákres v průvodci. Takže jsem se řídila sluncem a instinktem. Došla jsem ke starému hřbitovu, když jsem četla o jeho původu a o hrozné epidemii a bylo mi z toho ouzkou, ozval se výkřik. No, kdyby tam byla jáma, tak do ní taky zalezu. Rychle jsem pelášila dál. Volala jsem Kiki, že se cítím divně, ale nebrala to. Pak jsem šla kolem nějakého oploceného něčeho, které bylo ze všech stran označené jako Danger Danger. Tak fajn, následoval bunkr. Pak mi volala Kiki, říkala jsem jí, co jsem viděla, a pak se signál přerušil. Došla jsem ke starému vraku na malém ostrůvku a už jsem ani nevěděla, zda chci potkat nějaké lidi nebo ne. Možná bych se mohla cítit lépe, ale taky by mohli být podežřelí. Po vraku jsem se ztratila a chvíli nevěděla, kde jsem, pak jsem zjitila, že jsem byla v Happy Valley, které vzniklo během Depression years v Sydney. No paráda. A blížil se můj cíl. La Perouse. Vězení v Botany Bay a výhled na Port Botany, industriální malovánku zakrytou v západu slunce. Nemohlo to skočit lépe. Snad jen tím, že jsem se dostala ještě toho dne domů.

Den po tom, co jsem napsala tyto řádky mě v práci oznámili, že nemám žádné směny na příští týden – to byla neděle. Vše bez vysvětlení. Prostě, teď není práce. A to jsem chtěla domů. Už jsem si málem bookovala letenku. Byla jsem naštvaná a zoufalá, že jim nestojím za to, aby mi někdo něco vysvětlil, na něco upozornil. Bohužel se to tu občas stává, že člověk zmizí z rozpisu služeb. Byl to jeden z nejpodivnějších frustrujících pocitů, všichni kolem (ta naše rodiny na Manly – Kiki, Banán, Péťa, Petr, Pepa) to však chápali, věděli o co jde. Jak to tu dokáže být někdy na mašli, všichni si tím prošli. Kiki s Banánem se doma balili, druhý den odlétali do Čech. Dost jsem jim to v tu chvíli záviděla. Je to hodně složité vysvětlovat, nicméně druhý den jsem šla do práce, abych si to vyříkala s druhou manažerkou, ta mi řekla, že to celé byl velký omyl (vysvětlování by bylo příliš komplikované). Tak jsem přijala její omluvu. Za dva dny jsem se však v práci dozvěděla, že asi dvě hodiny před tím, co jsem přišla pro rozuzlení mého případu, dala Eva výpověď. Takže je celkem jasné, že to až takový omyl nebyl a opravdu mě chtěli vyškrtnout z rozpisu, protože měli moc lidí a já jsem byla nejnovější. Dobře dobře, ale teď už mi snad mohli říct pravdu. Nestalo se. Nicméně, rozuzlení je – práci mám, ale už jí nevěřím a nevidím to na dlouho.