Gong: Hong Kong

Dlouho jsem nepsala...resty dodám. Nyní však aktuálně z Hong Kongu:

Psáno v úterý 14.9.
Sedím ve svém pokoji v New International House v Chunking Mansions 36-44 Nathan Road, Tsim Sha Tsui, Hong Kong. Sedím na posteli, opírám se o stěnu a přitom se nohama opírám o protější stěnu. Tak velký pokoj mám. Slzy se mi řinou po tvářích a to jsem si říkala, že už jsem je snad všechny vyplakala v Sydney. Zřejmě ne. Jsem tu třetí den, takže Jet lag zřejmě odezněl a přišly slzy. Nevím, zda jsem někdy odlétala od někud tak smutná. Když jsem odjížděla z Anglie, tak jsem se domů spíš těšila a připadala jsem sii jako Honza, který byl vypuštěn do světa, aby nabíral zkušenosti....tak jsem si připadala, že si přináším nové zkušenosti ve svém ranečku. Když jsem odjížděla z Finska, bolelo to sakra. Jenže jsem věděla, že by stejně nemělo cenu zůstat, protože všichni Erasmáci odjížděli a navíc na mě doma čekal tenkrát můj nový přítel. Jenže teď je to všechno obráceně. Jak jinak, byla jsem v Austrálii. Odlétala jsem a musela jsem opouštět všechny, kteří mi přirostli k srdci a odjíždět sama. Nechala jsem tam své kamarády, spolubydlící, práci a hlavně přítele. Takže jsem se při každém loučení cítila, jak se mé srdce napíná a odtrhává od sebe místa a lidi, kteří k němu přilnuli. A bolelo to, hrozně to bolelo. Až jsem měla pocit, že je opravdu roztrhané, absolutně na cucky. Teď se zřejmě snaží dávat dohromady a křičí bolestí. Proto jsem opravdu ráda, že jsem se zastavila před návratem tady. Nechci přijet a vzpouzet se tomu, co bude přede mnou. Těším se, těším a chci, abych byla schopná to dát najevo a nebýt duchem stále v Sydney.

Dopsáno ve středu 15.9.

V Hong Kongu jsem třetí, vlastně dá se říct čtvrtý den. Přiletěla jsem v deset večer v sobotu 11.září. Naštěstí jsme se nevrhli ani do jednoho z věžáků, které tu jsou. Kontroly byly v Sydney tak přísné, že jsem byla povolána na speciální kontrolu. Musela jsem si přečíst A4 podmínek kontroly a souhlasit. Z mého potu do čtyř vteřin poznali, že nejsem teroristta. Tak jsem jen poznamenala, že celá kontrola trvá kratší dobu, než přečtení podmínek a zdůvodnění kontroly. Celník se zasmál a já se vydala na cesty. Sedla jsem si vedle staršího Číňana. Připravil mě na Hong Kong a především mi potom pomohl najít autobus do hostelu, nasměrovat a dát mi spoustu rad. Byl moc fajn, pan Ho.
V Hong Kongu pršelo. Nathan street nevypadala jako půl dvanácte večer. Světla od neonů jako ve dne. Lidí jako na spartakiádě. Jen, co jsem vystoupila, už mi nabízeli hostel. Pak ke mně přišla paní, která mi řekla adresu mého hostelu, aniž bych jí ji řekla já. Divné. Pak jsem zjistila, že v tom jednom věžáku je 80 procent hostelů v Hong Kongu. Průchod by mě za normálních okolností dost vyděsil. Představte si Václavák a Hlavák dohoromady (černoši, pakistánci...jako komáři a každý k vám jde s otevřenou náručí a něco nabízí, viz wiki: http://en.wikipedia.org/wiki/Chungking_Mansions )..
Jenže mně to bylo jedno. Chtěla jsem být hlavně na pokoji. A za chvíli byla. V tom kamrdlíku. V letadle jsem se koukala na Burtonovu Alice in Wonderland a začala jsem si připadat dost podobně. V pokoji jsem si připadala příliš velká, protože je sám o sobě dost malý a na ulici zas jako pidižvík, protože tam se člověk mezi ostatními lidmi a především mezi věžáky ztratí. V neděli pršelo a mě se stejně nikam nechtělo. Byla jsem unavená, tak jsem zůstala na pokoji ve společnosti Flight of Conchords a třídila fotky. Vtipné bylo, že v pokoji není denní světlo, takže těžko říct, jak to pomáhá na lehké jet lag, který jsem prožívala.

V pondělí jsem se osmělila a vešla do ulic. Hned v první půlhodině jsem se slušností, ale také potřebnou razantností odmítla dvě nabídky na ušití obleku, čtyři nabídky na výhodnou koupi hodinek a kabelek, tři nabídky masáže nohou a jednu nabídku výborného ostříhání. Každý tu jasně pozná, že jsem cizinec a pochybní obchodníci se na vás slítnou jako komáři.
Po návštěvě informační kanceláře jsem se vydala na ostrov Hong Kong, který je naštěstí od Kowloonského poloostrova dost liší. Na Kowloonu jsou téměř všechny hostely a hotely, na Hong Kongu zase kancelářské budovy a staré centrum. Tento ostrov je jeden velký kopec, proto tu postavili 800 m eskalátory. Ráno jedou dolu, odpoledne nahoru. Prošla jsem si město, navštívila Man Mo Temple a trhy. Jenže tolik lidí, chtěla jsem utéct....prchla jsem do zoo a do botanické zahrady. Najednou jsem mohla dýchat. Po týdnu v australském Severním territoriu (čtvrt člověka na kilometr čtvereční) je Hong Kong (6460 lidí na kolometr čtvereční!!!) dost velký šok.
Čas mi vyšel parádně tak, že jsem ještě stihla dojet lanovkou na takový Hong Kongský Petřín (Peak Tower) a podívat se na město z výšky. Jen, co jsme dojeli nahoru, lanovkou se rozlinulo tipické asijské: „ooooooo.“ Výhledy jsou na Hong Kongu asi to nejlepší. Byla jsem nahoře tak hodinu. Přijela jsem těsně předtím, než se stmívalo a koukala jsem se, jak se město postupně rozblikává. Na obloze žádné hvězdy nebyly, všechny spadly dolů. Byla to neuvěřitelná 50 minutová podívaná.
Pak už jsem se poslušně vrátila do hostelu.


Úterý:
Ráno si jdu pro svou obvyklou snídani (Custard Bun with Coconut). Po průměrné frontě na kasu, čekám nevídanou frontu na výtah. Nejraději bych snídani snědla ve stoje, ale držím se. Výtah podle norem unese 8 lidí (velikosti, do který se v Čechách nasoukají tři lidi a už ho považují za plný), občas z něj však vystoupí deset kousků. Jo, tak tam čekám s tou snídaní a otevřou se dveře....tam černo, vidím samé pytle a cítím nevkusný smrad. Z odpadků se vysype paní uklízečka a začne tu haldu pytlů vyndavat. Je mi jí líto. Divím se, že to cestu s odpadkama přežila. Myslím, že ta rouška, co má, jí nemůže moc pomoct. To je na plynovou masku. Nicméně, musíme nastoupit do stejného výtahu. Přežili jsme. Obstarání snídaně trvalo 20 minut. Snědeno za 3.
Šla jsem nakupovat, ale neměla jsem svůj den (den, kdy jsem smutnila po Sydney a začala psát tyto poznámky). Večer jsem se setkala s Keithem, který tu pracuje a bydlí...už tři roky. Říkal, že je tu především kvůli práci. Mezi další klady patří noční život, možnosti k cestování a dobré jídlo. Stále si však nezvykl na nedostatek prostoru. Ten ve městě není nikde. Byty jsou tak malé, že si ani nemůžete přivézt suvenýry z dovolené. Není je kam dát. Auto tu má málokdo, protože se nedá níkde parkovat. A i v dobrých restauracích jsou stoly na sobě přimáčknuté jako v menze ve Voršilské. Zašli jsme do výborné domácí restaurace. Umyli jsme si nádobíčko v čaji, jak se to tu dělá a snědli výbrné kuře na fazolové omáčce a možná ještě lepší vepřové na medu a nevím čem. Bylo to lepší než fishballs (i když ani ty nejsou špatné), které jsem měla k obědu (ty se tu dají kopit opravdu na každém rohu za 5 babek).
Pak jsme se natlačili do jednoho z místních barů a povídali. Potřebovala jsem někoho vidět. Bylo mi líp a byla jsem přpravená na další akci.

Středa:
V pekárně neměli můj oblíbený custard bun, zkusila jsem kokosovo ananasový a ten je možná ještě lepší. Tak ted mam dilema. V půl jedenácte jsem vyrazila ven. Jednou ferry na Hong Kong ostrov, další na Lantau ostrov. To byla jízda. Vlny jsem cítila až v nose. Lantau je zase úplně jiný. Je tam hodně přírody a spíše tradiční. Nejvíce lidí se sem jezdí podívat na největšího venkovního budhu v Po Lin Monastery. Podívala jsem se na něj také. Zdálo se mi, že mi pořád mává. Asi, že odjíždím. Také jsem mu zamávala. U kláštera jsem si dala vegetariánskou baštu, nakoupila suvenýry a odjela do benátek Hong Kongu. A hned mi bylo jasné, že jsem v jiném světě. Malá vesnička Tai-O je sice napůl přizpůsobená turistickému ruchu, ale je vidět, že za autobusovým nádražím se žije ze dne na den. Plechové domečky na kůlech zamknuté na visací zámek kolem nichž pobíhají psi. Na trhu, který zel prázdnotou jsem si koupila tříšť z manga. Byla výborná. Pak se ke mně přidal starší pán, který si chtěl povídat. Prý překládá a občas provází průvodce. Povídal mi o tom, jak tam lidé žijí, že to není žádná sláva mi bylo jasné. Byl milý, nabídl mi trochu sušených pomerančů v medu a povídal a povídal. Došli jsme ke klášteru a tam uhodil. Jestli si nechci nechci koupit vějíř, že je sám dělal. Chtěla jsem mu říct „Dědo, přesně tyhle jsem viděla po celém Hong Kongu, i v Čechách se takovédle prodávají.“ ale nechala jsem ho. Bylo mi jasné, že to nemá lehké. Navíc se to snažil střelit za přehnané pálky. Tak jsem mu před oltářem v kapličce dala deset dolarů jen tak na přilepšenou a řekla mu, ať zlevní ty výrobky. Dal mi sáček pro štěstí a dal do života pár rad. Pak jsem se vydala svou cestou, že si to tu ještě projdu. On šel do knihovny. Já se úplně ztratila v uličkách vesnice a ztratila se mezi psi a kůly. Necítila jsem se tam moc dobře. Připadala jsem si, že těm lidem lezu do soukromí, protože domečky jsou tam na sebe tak napláclé, že si vidí nejen do talíře, ale možná i do hrníčku. Bylo hrozný dusno a vlhko. To je tu pořád. Bez klimatizace se v Hong Kongu asi nedá žít. Vějíře mají svůj smysl. Když jsem se vymotala a začala tušit, kudy mám jít na nádraží, kde se vzal tu se vzal, ten můj kouzelný dědeček. No, nechápala jsem. Uf. Prohodili jsme pár vět a popřáli si vzájemně hodně štěstí. A zase výhled na hory a moře. Krása. Ve vlaku jsem nějakou náhodou otevřela mapu, kde mě upozorňovali, že nemám zmeškat světelnou show, kterou nejlépe uvidím na Avenue of Stars. Začíná každý den v osm večer, což bylo akorát. Hudba a světelná show budov. Krása, kterou může nabídnou jen město jako je Hong Kong. S pocitem výborně stráveného dne jsem se vrátila do fronty na výtah do mého hostelu.