....a byl mimo a řek: Podarujte nebožáka, mladej pane... už zas nevěděl, kdo sem... ale já to věděl... ten umírající mrzák cejtil, že tam někdo stojí... všim sem si toho chtivýho záblesku v jeho očích a vykašlal jsem se na lidi okolo a říkám: Víš, kdo sem? Poznáváš mě? Tati! A ten ksicht zas votevřel oči a řek: Jo ty seš můj syn Michal, to víš, že tě znám... já vám, chlapi a kamarádi moji, měl strašnou chuť ho na místě srazit za to všechno, co udělal, za to, co udělal se sebou... jenže najednou přišla lítost a já pochopil, že tu někde je, musí bejt nějaká věc, kterou sme si nikdy s mym tatínkem neřekli, a že ho tehdy možná srazil nějakej běs... kterýmu já jsem nerozuměl... a že on je na tom teď strašně zle, hůř než zbitý zvíře... a dostal jsem šílenej strach, že už si nic neřekneme... že už je pozdě...
J. Topol, Sestra
Tak tohle jsem si přečetla asi pětkrát....
Tak t
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat