Je to až k nevíře, jak se vám během jediné minuty může překopat život. O tom, jak jedno nepatrné rozhodnutí může ovlivnit celý váš život bylo napsáno mnoho knih, natočeno několik filmů a ani toto jistě není první blog, který něco podobného zmiňuje. A je to tu, kdybych tenkrát ne....jela na tu party, nemusela bych zažívat ty trampoty, kterými jsem si prošla. Ale děda říká: Kdyby byly v prdeli ryby, nemusely by být rybníky. A tímto svérázným příslovím říká, že všechno má svůj smysl (A taky, jak by se tam ty ryby vešly). Takže i přesto, že mi David třikrát říkal, že bych měla jet domů a vyspat se pořádně do práce, i přesto, že jsem uvažovala nad tím, že se s kolem stavím doma a půjdu pěšky, i přesto že tam původně měl jít se mnou kamarád, co to na poslední chvíli odřekl, se to stalo.....ale děje se i mnoho jiného a těžko říct, co by se dělo, kdyby se nedělo právě to. Butterfly effect by stejně mohl přinést jinou odchylku od onoho dokonalého, protože dokonalé by nemohlo existovat bez malých záchvěvů. A slovy kamarádky Evy: "Hlavně, že se něco děje" můžu ukončit tento úvahový úvod a říct, co se vlastně děje :)
Po své první operaci, která byla náročná (tak, že jsem si po probuzení z anestezie vysloužila místo dvojitou dávku mofrinu) jsem týden rozhýbávala ruku, jedla prášky na bolest a zaspala většinu dní. V bdělých chvílích jsem řešila, zda mi toto zaškobrtnutí uhradí australská pojišťotvna, četla a koukala na filmy. Také jsem přemýšlela nad operací, kterou mi doporučovala paní doktorka Tew. Z rengenu hlavy vypozorovala, že jsem si prohnula jednu kost u spánku a radila mi, abych s tím šla na operaci, protože jinak bych měla jednu tvář splasklou. Na rozhodnutí jsem měla týden, pak už by operace byla složitější, a tak jsem získala novou úchylku - v ulicích Sydney jsem pozorovala obličeje, jejich stavbu, nedokonalosti a asymetrii. Čekala jsem na rozhodnutí pojišťovny, zda mi zákroky uhradí. Nedočkala jsem se, ale na operaci šla.
Následující týden jsem si za asistence kamarádů začala užívat dny volna a jak to tak po úrazu bývá, vyslechla jsem spoustu historek o všemožných i nemožných zranění a patáliích. Nebylo to vůbec špatné. Sluníčko stále svítilo, muzea byla také otevřená a času jsem měla fůru.
Můj velký vděk si zaslouží všichni kamarádi a mé dvě rodiny, které mě v tento podivný čas podpořili, bez nich by to bylo mnohem těžší.
Když jsem minulý týden ležela na pláži s kamarádem Davidem a myslela si, že tak do tří týdnů budu muset odletět domů, protože tu nemám práci a bla bla bla, napsala bývalá kolegyně z první práce, zda nevím o někom, kdo hledá práci. No věděla jsem. A mám práci. Jsem z ní nadšená. Fyzicky se nenadřu, což je vzhledem k mému zdravotnímu stavu dobře a práce mě baví. Servíruji kafíčka zaměstnancům australských ministerstev.
Kafíčko se nachází v Phillip Tower, která měří 227 metrů. Vždycky, když se s tácem v ruce podívám na nádvoří nad sebe a snažím se pohledem najít střechu, nejsem schopná zavřít pusu a zatočí se mi hlava. To si připadám jako dítě. Ale pak si také připadám jako Dítě z Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále, když mi můj šéf Harry začne předávat své dlouholeté zkušenosti, popisovat hosty, co si vždy dávají a jaké jim dal za těch jedenáct let přezdívky. Pracuji čtyři hodiny denně a odpoledne mívám zatím volné, tak je trávím v knihovně a přemítám nad svou diplomkou.
Ohledně svého odjezdu nejsem zatím vůbec rozhodnutá. Čeká mě tu vyúčtování mých lékařských zákroků a také mě čeká ještě jedna operace. Vyndání šroubů, které mi toho času drží rameno pohromadě. Tedy to je otázka, zda je odšroubovat zde a nebo v Čechách. Je však jasné, že dřív, než v červnu bych se nevrátila. Ke konci května se budeme vystěhovávat z bytu na Fairlightu. Kiki s Banánem si našli nové bydlení a já se budu zřejmě stěhovat ke bývalé kolegyni (z druhé práce) do Newtownu. Což je na zimu ideální destinace. Kavárny, kam se člověk podívá. Takže uvidíme....co kdyby to vyšlo.
čtvrtek 29. dubna 2010
pondělí 12. dubna 2010
Týden Zed
The Eagle Rock in Royal Nationa Park, NSW
Písmenem „Z“ v angličtině mnoho slov nezačíná, v češtině se jich najde pár, které mají něco společného s mým uplynulým týdnem a "Z" může být vždycky Zakončením a také Začátkem:
Zakoukala: jsem se do angličana, který měl pro mě nepopsatelné kouzlo, jenže jsem se
Zklamala
Zmateně: jsem přihlížela tomu, když v práci zaučovali nové zaměstnance přesto, že předtím pro nás neměli dostatek směn. S manažerkou jsem si to vyříkala.
Zmokla jsem: s Honzou na výletě v Royal National Parku, vodu jsme si vychutnali ze všech směrů, vypařovala se, bouřila se, narážela na utésy, valila se vodopádem do oceánu, a pak také na nás.
Zlomila: jsem si klíční kost asi v
Zákrutě, na kole, a tak jsem možná
Záchranka pro mě přijela a mé
Zranění ošetřili....
jo a
Zaviroval se mi počítač
Ztratila díky své indispozici práci......to nejdůležitější, na čem však záleží je nyní:
ZDRAVÍ
….a teď jsem zjistila, že v pátek, který se podle všech zpráv opravdu moc nevydařil ani na jedné polovině světa, také můj brácha neudělal jízdy ke svému řidičáku. Což je docela vtipná zpráva....teda v souvislosti s mou bouračkou...no, já neumím řídit ani kolo, on si už dává auto. Budu mu držet palce na další termín.
V neděli se ke mně nastěhovala Yeon Ju, na tři týdny. Silně mi to připomíná situaci, kdy jsem si zlomila kotník a zrovna se ke mně stěhovala Simča. Kdo by něco takového čekal.
Jo a teď už se jen jednou vyspím a vzbudím a to jen pro to, aby mě zase uspali. No, má to smysl? :) Čeká mě fixace klíční kosti. Nicméně, pamatujete si, jak jsem blog začínala tím, že se zdvihá opona......tak tohle je ono, tohle je to divadlo. Alespoň, když mě prohlížel ten moc hezký pan doktor, tak se ho sestřička ptala, zda mě vezme do divadla...jako jak se mu zdám? (Will you také her to (the) theatre?) A on řekl, že si to rozmyslí. Po půl hodině přišel a řekl, že jo, že jdeme v úterý. Vnímala jsem to jen napůl. Ale když to pak opět někdo zopakoval a ptal se, zda má zabookovat divadlo, tak už mi to bylo dost divné. Honzovi, který tam v tu chvíli se mnou byl, a kterému jsem o podivné nabídce říkala, logicky odvodil, že se jedná o operační sál. Ha. Takže představení začíná v deset ráno. Ve foyer se sejdeme v sedm. Moc se těším. Jen ještě nevím, co si vzít na sebe. Doufám, že to nebude moc naturalistické, to by mi po ránu nedělalo dobře.
čtvrtek 1. dubna 2010
Výlety v Sydney a do hlubin mojí duše
1.4. 2010
Je Duben: ještě tam budem: ještě tu jsem. Svátek má Hugo. Bude první úplněk podzimu a budou Velikonoce. Zase je to celé na ruby. Brácha se narodil na Velikonoce a nyní to budou opět svátky, kdy bude mít na Velikonoce narozeniny. Už mu letí domu pohlednice. Jsem doma sama, je to nová zkušenost.
Podzim mě zlenivěl. Tři dny volna mi propršelo....a tak jsem viděla víc filmů, než za celou dobu tady.
Kokorouči se zatím zimy nebojí.
Včera Yon Ju uvařila pro mě a Davida úžasné korejské jídlo. Jedli jsme mimo jiného „To“, což jsou rýžové knedlíčky. David dělal předkrm, který většinou jí v Čile a já koláč, který pečeme v Čechách. A rozšířili jsme si obzory v australské kinematografii, snímek se jmenoval Lantana. Stojí za puštění.
O víkendu navštívil Sydney a Manly Matěj, strýcův kolega. Stihli jsme československou párty ve stylu osumdesátek, piknik s Davidem a Yon Ju a malou ranní procházku, jinak jsem pracovala.
Náročný víkend jsem zakončila grilováním na Tamaramě, kde se s námi loučila Lucka – kamarádka Míši – na dobro nám odjela do Prahy.
Naposledy jsem se v moři koupala minulé pondělí, už mi chybí, nevím, co si bez něj přes zimu počnu – a co pak v čechách.
Daňě jsou podané, díky Evině pomoci. Děkujuuu. Jinak bych to nezvládla.
A novinka všech novinek: mohu vám s radostí představit nové členy této rodiny: jmenují se Jerry a Strawberry. Mezi jejich koníčky patří plavání, umí dýchat pod vodou a spát s otevřenýma očima. Ano, jsou to akvarijní rybičky. Tento nápad se zrodil asi před měsícem a půl, kdy jsem v rámci Rubbish day našla akvárko. Rubbish days jsou takové štědré dny, kdy to na ulicích vypadá jakoby se všichni na chvíli vystěhovali ven, ale to oni jen vyhazují staré krámy a vlastně je tak nabízí druhým, než je odvezou velikánská čistící auta. A tak jsem našla svou krásnou židli, vázu, spoustu blbostí a akvárko!
A ještě přikládám starý zápis - - -
Psáno v sobotu 20.3.
V pondělí, během mého volného dne, jsem si udělala výlet na Coogee – jednu z pláží na druhé straně roztahaného města jménem Sydney. Bylo to moc fajn, úplně čirou náhodou jsem tam potkala kolegy z bývalé práce a společně jsme si prošlu jednu z nejkrásnějších pobřežních procházek ve městě. Znamená to dojít až na Bondi....přes pláže Bronte a Tamarama. Byla to nádhera. Připadali jsme si však trochu mimo tempo, prože jsme byli jedni z mála, kteří neběžili a nestarali se o svou fyzičku a jen se kochali výhledem.
Ten den jsem zjistila, že jsem zmeškala kromě koncertu, kterého jsem se vzdala – Ojos de Brujo, také koncert Amandy Palmer, což mě zamrzelo. Korunu tomu dodal kamarád, který mě upozornil na to, že mají v ten samý den koncert Massive Attack. To už bylo moc. Zjistila jsem, že jsem hrají dva večery před Operou. A světe div se, byli na večeři v restauraci, kde jsem dříve pracovala. Nojo, Wolfie´s prostě žije.
A tak úterý jsme se s Hoonzou a Maxem vydali s nataženýma ušima za plot na Massive Attack. A něco jsme slyšeli a nějaké ty beaty jsme si užili. Kluci také trochu napětí při přeskakování plotu do botanické zahrady, kde doufali, že více uvidí, ale neviděli. Viděli je zato rangeři, kteří si svůj rajón hlídali pečlivě a zase je vyhodili. Trochu mě zamrzelo, že jsem si ten plot také alespoň nachvíli nepřeskočila, protože tam byl lepší zvuk a více adrenalinu, ale to mě přešlo, když jsem si málem vyvrkla kotník při cestě za jiným výhledem a to jsem neskákala z plotu....nevím, jak by to dopadlo. Možná trombózou číslo dvě. Tak to raději ne. S Honzou jsme viděli akorát děkovačku, když jsme si na poslední chvíli prošli branou na koncert a bylo to.
Ve středu zase do práce, vtipkovat se zákazníky, přežívat nabubřelé ksichty mých kolegů. Opravdu to nemá někdy chybu. Jak mi chybí kolegové z bývalé práce. Neustálé pošťuchování, vtipkování....ale člověk nemůže mít všechno. A tak bere, co je. Co je nyní je to, že se u nás v práci například nesmyslně dělí dýška. Nemá to žádný řád, smysl, každý dostává něco jiného a pokaždé jinak. A přitom matematiku měla v Řecku vždycky prim. Ještě, že je tam Janča a Eva. Janča je Češka, holka k pohledání a do nepohody. Její vtipné suché hlášky nemají chybu. Eva je z Koreje. Je o rok starší, ale vypadá na devatenáct a je pracovitá a miloučká. Pak tam máme šéfkuchaře, kterého jsem popsala jako Gargamela mixnutého s Nohavicou. Neustále si žbrblá něco pro sebe a přitom tam míchá ty své pokrmy. Takže nevím, zda je to folkový zpěvák nebo čaroděj. Dále kolega číšník, Filipínec, který je tamm hooooodne dlouho a taky se podle toho chová. Kolikrát má pocit, že bychom mohli všechno udělat za něj. Říkám mu Shrek...moc té krásy nepobral a ten smích. Uj. A pak soudružka, Libanka, o té jsem už mluvila. Ještě pár dalších lidí, ty jsou naštěstí v pohodě.... .
Avšak i nám jsem dala personální jména. Janičce sluníčce přísluší funkce: Vedoucí oddělení pro estetické a hygienické stravování a mně Vedoucí logistického oddělení specializovaného na cukry v pytlíčkách. Každá z nás si našla své, rozuměj tomu tak, že Jana se realizuje v balení příborů do ubrousků a já zase v doplňování cukříčků. Je potřeba, aby si každý našel ten svůj píseček.
Ještě jsem se chtěla zmínit o svém druhém výletu, který se uskutečnil tento čtvrtek. Dlouho jsem váhala, kam mám jet, pak jsem nechala vše náhodě. Jelikož jsem věděla, že to nemůže být daleko a měla jsem vytipovaných několik výletů stejným směrem, čekala jsem na zastávce, kde jezdily různé autobusy a nastoupila do prvního, který přijel. Ten mě dovezl do Little Bay. Tam nebyl nikdo. Jen Little Bay a pár psů a páníčků. Po cestě jsem viděla oplocené nápravné zařízení, to mi moc neseděle, ale proč ne. V autobusu zato sedělo několik podivných lidí, ale to se stává. Na pláži jsem se vyvalila a užívala sluníčka, pak se vydala cestou neznámou. Moje mapa se mapou nedala nazvat. Byl to spíš nákres v průvodci. Takže jsem se řídila sluncem a instinktem. Došla jsem ke starému hřbitovu, když jsem četla o jeho původu a o hrozné epidemii a bylo mi z toho ouzkou, ozval se výkřik. No, kdyby tam byla jáma, tak do ní taky zalezu. Rychle jsem pelášila dál. Volala jsem Kiki, že se cítím divně, ale nebrala to. Pak jsem šla kolem nějakého oploceného něčeho, které bylo ze všech stran označené jako Danger Danger. Tak fajn, následoval bunkr. Pak mi volala Kiki, říkala jsem jí, co jsem viděla, a pak se signál přerušil. Došla jsem ke starému vraku na malém ostrůvku a už jsem ani nevěděla, zda chci potkat nějaké lidi nebo ne. Možná bych se mohla cítit lépe, ale taky by mohli být podežřelí. Po vraku jsem se ztratila a chvíli nevěděla, kde jsem, pak jsem zjitila, že jsem byla v Happy Valley, které vzniklo během Depression years v Sydney. No paráda. A blížil se můj cíl. La Perouse. Vězení v Botany Bay a výhled na Port Botany, industriální malovánku zakrytou v západu slunce. Nemohlo to skočit lépe. Snad jen tím, že jsem se dostala ještě toho dne domů.
Den po tom, co jsem napsala tyto řádky mě v práci oznámili, že nemám žádné směny na příští týden – to byla neděle. Vše bez vysvětlení. Prostě, teď není práce. A to jsem chtěla domů. Už jsem si málem bookovala letenku. Byla jsem naštvaná a zoufalá, že jim nestojím za to, aby mi někdo něco vysvětlil, na něco upozornil. Bohužel se to tu občas stává, že člověk zmizí z rozpisu služeb. Byl to jeden z nejpodivnějších frustrujících pocitů, všichni kolem (ta naše rodiny na Manly – Kiki, Banán, Péťa, Petr, Pepa) to však chápali, věděli o co jde. Jak to tu dokáže být někdy na mašli, všichni si tím prošli. Kiki s Banánem se doma balili, druhý den odlétali do Čech. Dost jsem jim to v tu chvíli záviděla. Je to hodně složité vysvětlovat, nicméně druhý den jsem šla do práce, abych si to vyříkala s druhou manažerkou, ta mi řekla, že to celé byl velký omyl (vysvětlování by bylo příliš komplikované). Tak jsem přijala její omluvu. Za dva dny jsem se však v práci dozvěděla, že asi dvě hodiny před tím, co jsem přišla pro rozuzlení mého případu, dala Eva výpověď. Takže je celkem jasné, že to až takový omyl nebyl a opravdu mě chtěli vyškrtnout z rozpisu, protože měli moc lidí a já jsem byla nejnovější. Dobře dobře, ale teď už mi snad mohli říct pravdu. Nestalo se. Nicméně, rozuzlení je – práci mám, ale už jí nevěřím a nevidím to na dlouho.
Je Duben: ještě tam budem: ještě tu jsem. Svátek má Hugo. Bude první úplněk podzimu a budou Velikonoce. Zase je to celé na ruby. Brácha se narodil na Velikonoce a nyní to budou opět svátky, kdy bude mít na Velikonoce narozeniny. Už mu letí domu pohlednice. Jsem doma sama, je to nová zkušenost.
Podzim mě zlenivěl. Tři dny volna mi propršelo....a tak jsem viděla víc filmů, než za celou dobu tady.
Kokorouči se zatím zimy nebojí.
Včera Yon Ju uvařila pro mě a Davida úžasné korejské jídlo. Jedli jsme mimo jiného „To“, což jsou rýžové knedlíčky. David dělal předkrm, který většinou jí v Čile a já koláč, který pečeme v Čechách. A rozšířili jsme si obzory v australské kinematografii, snímek se jmenoval Lantana. Stojí za puštění.
O víkendu navštívil Sydney a Manly Matěj, strýcův kolega. Stihli jsme československou párty ve stylu osumdesátek, piknik s Davidem a Yon Ju a malou ranní procházku, jinak jsem pracovala.
Náročný víkend jsem zakončila grilováním na Tamaramě, kde se s námi loučila Lucka – kamarádka Míši – na dobro nám odjela do Prahy.
Naposledy jsem se v moři koupala minulé pondělí, už mi chybí, nevím, co si bez něj přes zimu počnu – a co pak v čechách.
Daňě jsou podané, díky Evině pomoci. Děkujuuu. Jinak bych to nezvládla.
A novinka všech novinek: mohu vám s radostí představit nové členy této rodiny: jmenují se Jerry a Strawberry. Mezi jejich koníčky patří plavání, umí dýchat pod vodou a spát s otevřenýma očima. Ano, jsou to akvarijní rybičky. Tento nápad se zrodil asi před měsícem a půl, kdy jsem v rámci Rubbish day našla akvárko. Rubbish days jsou takové štědré dny, kdy to na ulicích vypadá jakoby se všichni na chvíli vystěhovali ven, ale to oni jen vyhazují staré krámy a vlastně je tak nabízí druhým, než je odvezou velikánská čistící auta. A tak jsem našla svou krásnou židli, vázu, spoustu blbostí a akvárko!
A ještě přikládám starý zápis - - -
Psáno v sobotu 20.3.
V pondělí, během mého volného dne, jsem si udělala výlet na Coogee – jednu z pláží na druhé straně roztahaného města jménem Sydney. Bylo to moc fajn, úplně čirou náhodou jsem tam potkala kolegy z bývalé práce a společně jsme si prošlu jednu z nejkrásnějších pobřežních procházek ve městě. Znamená to dojít až na Bondi....přes pláže Bronte a Tamarama. Byla to nádhera. Připadali jsme si však trochu mimo tempo, prože jsme byli jedni z mála, kteří neběžili a nestarali se o svou fyzičku a jen se kochali výhledem.
Ten den jsem zjistila, že jsem zmeškala kromě koncertu, kterého jsem se vzdala – Ojos de Brujo, také koncert Amandy Palmer, což mě zamrzelo. Korunu tomu dodal kamarád, který mě upozornil na to, že mají v ten samý den koncert Massive Attack. To už bylo moc. Zjistila jsem, že jsem hrají dva večery před Operou. A světe div se, byli na večeři v restauraci, kde jsem dříve pracovala. Nojo, Wolfie´s prostě žije.
A tak úterý jsme se s Hoonzou a Maxem vydali s nataženýma ušima za plot na Massive Attack. A něco jsme slyšeli a nějaké ty beaty jsme si užili. Kluci také trochu napětí při přeskakování plotu do botanické zahrady, kde doufali, že více uvidí, ale neviděli. Viděli je zato rangeři, kteří si svůj rajón hlídali pečlivě a zase je vyhodili. Trochu mě zamrzelo, že jsem si ten plot také alespoň nachvíli nepřeskočila, protože tam byl lepší zvuk a více adrenalinu, ale to mě přešlo, když jsem si málem vyvrkla kotník při cestě za jiným výhledem a to jsem neskákala z plotu....nevím, jak by to dopadlo. Možná trombózou číslo dvě. Tak to raději ne. S Honzou jsme viděli akorát děkovačku, když jsme si na poslední chvíli prošli branou na koncert a bylo to.
Ve středu zase do práce, vtipkovat se zákazníky, přežívat nabubřelé ksichty mých kolegů. Opravdu to nemá někdy chybu. Jak mi chybí kolegové z bývalé práce. Neustálé pošťuchování, vtipkování....ale člověk nemůže mít všechno. A tak bere, co je. Co je nyní je to, že se u nás v práci například nesmyslně dělí dýška. Nemá to žádný řád, smysl, každý dostává něco jiného a pokaždé jinak. A přitom matematiku měla v Řecku vždycky prim. Ještě, že je tam Janča a Eva. Janča je Češka, holka k pohledání a do nepohody. Její vtipné suché hlášky nemají chybu. Eva je z Koreje. Je o rok starší, ale vypadá na devatenáct a je pracovitá a miloučká. Pak tam máme šéfkuchaře, kterého jsem popsala jako Gargamela mixnutého s Nohavicou. Neustále si žbrblá něco pro sebe a přitom tam míchá ty své pokrmy. Takže nevím, zda je to folkový zpěvák nebo čaroděj. Dále kolega číšník, Filipínec, který je tamm hooooodne dlouho a taky se podle toho chová. Kolikrát má pocit, že bychom mohli všechno udělat za něj. Říkám mu Shrek...moc té krásy nepobral a ten smích. Uj. A pak soudružka, Libanka, o té jsem už mluvila. Ještě pár dalších lidí, ty jsou naštěstí v pohodě.... .
Avšak i nám jsem dala personální jména. Janičce sluníčce přísluší funkce: Vedoucí oddělení pro estetické a hygienické stravování a mně Vedoucí logistického oddělení specializovaného na cukry v pytlíčkách. Každá z nás si našla své, rozuměj tomu tak, že Jana se realizuje v balení příborů do ubrousků a já zase v doplňování cukříčků. Je potřeba, aby si každý našel ten svůj píseček.
Ještě jsem se chtěla zmínit o svém druhém výletu, který se uskutečnil tento čtvrtek. Dlouho jsem váhala, kam mám jet, pak jsem nechala vše náhodě. Jelikož jsem věděla, že to nemůže být daleko a měla jsem vytipovaných několik výletů stejným směrem, čekala jsem na zastávce, kde jezdily různé autobusy a nastoupila do prvního, který přijel. Ten mě dovezl do Little Bay. Tam nebyl nikdo. Jen Little Bay a pár psů a páníčků. Po cestě jsem viděla oplocené nápravné zařízení, to mi moc neseděle, ale proč ne. V autobusu zato sedělo několik podivných lidí, ale to se stává. Na pláži jsem se vyvalila a užívala sluníčka, pak se vydala cestou neznámou. Moje mapa se mapou nedala nazvat. Byl to spíš nákres v průvodci. Takže jsem se řídila sluncem a instinktem. Došla jsem ke starému hřbitovu, když jsem četla o jeho původu a o hrozné epidemii a bylo mi z toho ouzkou, ozval se výkřik. No, kdyby tam byla jáma, tak do ní taky zalezu. Rychle jsem pelášila dál. Volala jsem Kiki, že se cítím divně, ale nebrala to. Pak jsem šla kolem nějakého oploceného něčeho, které bylo ze všech stran označené jako Danger Danger. Tak fajn, následoval bunkr. Pak mi volala Kiki, říkala jsem jí, co jsem viděla, a pak se signál přerušil. Došla jsem ke starému vraku na malém ostrůvku a už jsem ani nevěděla, zda chci potkat nějaké lidi nebo ne. Možná bych se mohla cítit lépe, ale taky by mohli být podežřelí. Po vraku jsem se ztratila a chvíli nevěděla, kde jsem, pak jsem zjitila, že jsem byla v Happy Valley, které vzniklo během Depression years v Sydney. No paráda. A blížil se můj cíl. La Perouse. Vězení v Botany Bay a výhled na Port Botany, industriální malovánku zakrytou v západu slunce. Nemohlo to skočit lépe. Snad jen tím, že jsem se dostala ještě toho dne domů.
Den po tom, co jsem napsala tyto řádky mě v práci oznámili, že nemám žádné směny na příští týden – to byla neděle. Vše bez vysvětlení. Prostě, teď není práce. A to jsem chtěla domů. Už jsem si málem bookovala letenku. Byla jsem naštvaná a zoufalá, že jim nestojím za to, aby mi někdo něco vysvětlil, na něco upozornil. Bohužel se to tu občas stává, že člověk zmizí z rozpisu služeb. Byl to jeden z nejpodivnějších frustrujících pocitů, všichni kolem (ta naše rodiny na Manly – Kiki, Banán, Péťa, Petr, Pepa) to však chápali, věděli o co jde. Jak to tu dokáže být někdy na mašli, všichni si tím prošli. Kiki s Banánem se doma balili, druhý den odlétali do Čech. Dost jsem jim to v tu chvíli záviděla. Je to hodně složité vysvětlovat, nicméně druhý den jsem šla do práce, abych si to vyříkala s druhou manažerkou, ta mi řekla, že to celé byl velký omyl (vysvětlování by bylo příliš komplikované). Tak jsem přijala její omluvu. Za dva dny jsem se však v práci dozvěděla, že asi dvě hodiny před tím, co jsem přišla pro rozuzlení mého případu, dala Eva výpověď. Takže je celkem jasné, že to až takový omyl nebyl a opravdu mě chtěli vyškrtnout z rozpisu, protože měli moc lidí a já jsem byla nejnovější. Dobře dobře, ale teď už mi snad mohli říct pravdu. Nestalo se. Nicméně, rozuzlení je – práci mám, ale už jí nevěřím a nevidím to na dlouho.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
