Jak jsem začala obsluhovat zaměstnance australských ministerstev

Je to až k nevíře, jak se vám během jediné minuty může překopat život. O tom, jak jedno nepatrné rozhodnutí může ovlivnit celý váš život bylo napsáno mnoho knih, natočeno několik filmů a ani toto jistě není první blog, který něco podobného zmiňuje. A je to tu, kdybych tenkrát ne....jela na tu party, nemusela bych zažívat ty trampoty, kterými jsem si prošla. Ale děda říká: Kdyby byly v prdeli ryby, nemusely by být rybníky. A tímto svérázným příslovím říká, že všechno má svůj smysl (A taky, jak by se tam ty ryby vešly). Takže i přesto, že mi David třikrát říkal, že bych měla jet domů a vyspat se pořádně do práce, i přesto, že jsem uvažovala nad tím, že se s kolem stavím doma a půjdu pěšky, i přesto že tam původně měl jít se mnou kamarád, co to na poslední chvíli odřekl, se to stalo.....ale děje se i mnoho jiného a těžko říct, co by se dělo, kdyby se nedělo právě to. Butterfly effect by stejně mohl přinést jinou odchylku od onoho dokonalého, protože dokonalé by nemohlo existovat bez malých záchvěvů. A slovy kamarádky Evy: "Hlavně, že se něco děje" můžu ukončit tento úvahový úvod a říct, co se vlastně děje :)

Po své první operaci, která byla náročná (tak, že jsem si po probuzení z anestezie vysloužila místo dvojitou dávku mofrinu) jsem týden rozhýbávala ruku, jedla prášky na bolest a zaspala většinu dní. V bdělých chvílích jsem řešila, zda mi toto zaškobrtnutí uhradí australská pojišťotvna, četla a koukala na filmy. Také jsem přemýšlela nad operací, kterou mi doporučovala paní doktorka Tew. Z rengenu hlavy vypozorovala, že jsem si prohnula jednu kost u spánku a radila mi, abych s tím šla na operaci, protože jinak bych měla jednu tvář splasklou. Na rozhodnutí jsem měla týden, pak už by operace byla složitější, a tak jsem získala novou úchylku - v ulicích Sydney jsem pozorovala obličeje, jejich stavbu, nedokonalosti a asymetrii. Čekala jsem na rozhodnutí pojišťovny, zda mi zákroky uhradí. Nedočkala jsem se, ale na operaci šla.

Následující týden jsem si za asistence kamarádů začala užívat dny volna a jak to tak po úrazu bývá, vyslechla jsem spoustu historek o všemožných i nemožných zranění a patáliích. Nebylo to vůbec špatné. Sluníčko stále svítilo, muzea byla také otevřená a času jsem měla fůru.
Můj velký vděk si zaslouží všichni kamarádi a mé dvě rodiny, které mě v tento podivný čas podpořili, bez nich by to bylo mnohem těžší.
Když jsem minulý týden ležela na pláži s kamarádem Davidem a myslela si, že tak do tří týdnů budu muset odletět domů, protože tu nemám práci a bla bla bla, napsala bývalá kolegyně z první práce, zda nevím o někom, kdo hledá práci. No věděla jsem. A mám práci. Jsem z ní nadšená. Fyzicky se nenadřu, což je vzhledem k mému zdravotnímu stavu dobře a práce mě baví. Servíruji kafíčka zaměstnancům australských ministerstev.
Kafíčko se nachází v Phillip Tower, která měří 227 metrů. Vždycky, když se s tácem v ruce podívám na nádvoří nad sebe a snažím se pohledem najít střechu, nejsem schopná zavřít pusu a zatočí se mi hlava. To si připadám jako dítě. Ale pak si také připadám jako Dítě z Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále, když mi můj šéf Harry začne předávat své dlouholeté zkušenosti, popisovat hosty, co si vždy dávají a jaké jim dal za těch jedenáct let přezdívky. Pracuji čtyři hodiny denně a odpoledne mívám zatím volné, tak je trávím v knihovně a přemítám nad svou diplomkou.

Ohledně svého odjezdu nejsem zatím vůbec rozhodnutá. Čeká mě tu vyúčtování mých lékařských zákroků a také mě čeká ještě jedna operace. Vyndání šroubů, které mi toho času drží rameno pohromadě. Tedy to je otázka, zda je odšroubovat zde a nebo v Čechách. Je však jasné, že dřív, než v červnu bych se nevrátila. Ke konci května se budeme vystěhovávat z bytu na Fairlightu. Kiki s Banánem si našli nové bydlení a já se budu zřejmě stěhovat ke bývalé kolegyni (z druhé práce) do Newtownu. Což je na zimu ideální destinace. Kavárny, kam se člověk podívá. Takže uvidíme....co kdyby to vyšlo.