V životě se řídím myšlenkou, že člověk by měl zkusit, co nejvíce věcí. Alespoň těch, při kterých se mu nemůže v podstatě nic stát. Hledám druhou práci. Nabídka je teď v zimě omezená, stejně jako moje možnosti. Potřebuji víkend, jedině. A tak jsem hledala, volala, psala a se životopisy v ruce obcházela hostinské podniky v Sydney. Jednu práci jsem našla, ale bohužel je jen dost nárazová a ještě to není dost.
V pátek jsem nejprve byla na něčem jako pohovoru v hotelu v Alexandrii (věz, že hotel v Austrálii znamená hospoda), tam mě uvítal podle mě sjetý manager. Myslím, že nic. Večer jsem pak jela do jedné restauce. Už venkovní cedule mě varovala, že to nebude jen tak. Pocit umocňovala další výzdoba kýčovitými lacinými stojany na svíčky podél schodiště. Ovšem naprostá rána přišla až nahoře. Místnost, ve které jsem se ocitla, by nedali dohromady ani vietnamci v Písnici. Na stropě a stěnách můj zrak nenašel místo pěti cm čtverečních, na kterých by něco nebylo. Celý strop byl pokryt vánočníma žárovičkama, po stěchách visely tu černobílé fotky, tu barevné fotky, cédéčka, támhle zas novinové články. Všemu však dominovalo několik plakátů a fotek Jinnaha, zakladatele Pakistánu (http://en.wikipedia.org/wiki/Muhammad_Ali_Jinnah#Founding_Pakistan ) btw, zemřel 11.9.1948, který dal jméno tomuto originálnímu místu, a to pak připomínalo matějskou pouť, modlitebnu a výlohu výprodeje dohromady. Pouťový dojem umocnila indická pop-music, která se na mě začala valit z jedné strany,ale něco trochu jiného také z druhé strany. Jenže to nebyl žádný vtip, bylo to vážně. Se stejnou vážností mi šéf řekl, ať si kromě černého oblečení vyberu, kterou barvu čepice bych chtěla. Žlutá ani oranžová kšiltovka s nápisem Jinnah s, se mi opravdu nelíbila, tak jsme vzala ze znouzecnosti černou. Pak se asi hodinu nic nedělo. Chodili jen kamarádi majitele, za chvíli jsme tedy obsluhovaly pakistánskou partu. Nechci to nějak zveličovat, ale občas jsem si říkala, co to můžou asi domlouvat. Možná útok na operu.
Mými prvními zákazníky byl člen australského parlamentu (jak mi oznámila Shanah) a jeho žena, chodí sem pravidelně. Podivili se nad tím, jak se místo změnilo. Ještě před pár měsíci prý místnost měla i zdi a strop, které v současné době člověk těžko hledal, jak jsem zmiňovala. V kuchyni mě okamžitě uvítali ochutnávkami jídel, které připravovali. A to tedy byla mňamka. Klidně bych se tam šla najíst, to zas jo. Chuť má všechno. Garah masala a všechny druhy Kari mi zalezli pod kůži. Tak jsem si říkala, že bych to klidně na pár týdnů zkusila. Z toho nápadu mě ovšem vyvedla kolegyně.Prý se chystá odejít a to tam pracuje jen necelé dva týdny. Javi se totiž rozhodl, že se zrovna nerozdá. Za směnu šest a půl hodi dostala 40 dolarů. 40 dolarů! Já v kafíčku dostávám 60 za čtyři hodiny. Tohle je čistá otročina. A tak jsem si ochutnala pár dalších specialit, uklidila a jela se domů vyspat.
Dopsáno 25.6.
Druhý den mě totiž čekal výlet s Petrem. Vyrazili jsme do údolí kolem Hawkesbury river – Windsor, Wiseman ferry a výhledy, řeka, výhledy. Naštěstí, zima v Austrálii neznamená, že by člověk nemohl vystrčit ven ani nos, a tak jsme zvažovali možnost, že přespíme v autě, pokud na poslední chvíli nic neseženeme. Byl totiž navíc prodloužený víkend, protože se slavily královniny narozeniny. Našli jsme, i s topením. Celé nám to připomínalo výlet na Berounku.
A bylo to krásné, pak zas v neděli zpátky a odpočinkové pondělí. A pak se toho začalo dít nějak hodně. Takže to vezmu jen v bodech.
Pohovor v hospitality agentuře (občas mě pošlou tam a jindy zase onam), povinná uniforma – bílá nažehlená košile, kravata, vestička, vyleštěné boty. Tak takhle bych mohla obsluhovat i anglického krále. Práci jsem dostala a už jsem od nich měla tři různé zakázky – jeden meeting, jeden školní ples k výročí založení školy a jednu ohromnou rozlučku Davida Castella, který odcházel do důchodu (http://www.smh.com.au/nsw/clubs-boss-looks-to-the-coalition-for-relief-20100305-poq1.html ). Z ní stojí za zmínku jeden moment, kdy si všech pět stovek hostů nasadilo na obličej Castellovu fotku, což mi silně připomnělo film v Being John Malkovich, kdy se Malkovich ocitne ve světě Malkovichů. No a tam jsme lítali a nosili, a pak dojídali přebývající dobroty a hlavně ty sýry. A pak: doma jsme si zase náramně vařili (což je teď pravidelně ve čtvrtky) smažený sýr a kuřecí rolky a lasagne. A pořád si tu hrozně libujeme a žijeme v symbióze. A naučili jsme se TOPIT - pomocí klimatizace, už nemrzneme!
Pak jsem také byla v tom slavném akváriu, v tom největším akvárku, co jsem kdy viděla. Fascinovaly mě želvy a rejnoci, ale ve výsledku mě uchvátilo všechno a hlavně to byl úžasný relax. Vyšla jsem ven a připadala jsem si jako bych dvě hodiny cvičila jógu. Tak je vodní svět uklidňující. Jenže v našem domácím akvárku nám umřel šnek. Janča koupila nového, ale ten je nějaký líny. Jen vystrkuje růžky, ale nečistí. Akvárko pak rychle zelená.
Také jsme tu měli krásný světelný festival Vivid festival, kdy opera a spoustu dalších budov zářilo všemi barvami a vůbec to byla krásná podívaná.
Minulý víkend jsme vyjeli s Petrem, Kiki a Banánem na kolo a dojeli na Narabeen. Jenže Péťa si zarazil do kola hřebík, takže nás přijel vysvobodit Pepíček, a pak už přišel ten týden, ve kterém se nacházím. S ním odešel ze své funkce Kevin Rudd, australský premiér a 24.6. se zapsalo do historie austrálie tím, že premiérský post poprvé získala žena a navíc neaustralská, z Welsu (což už se Teda jednou stalo) – Julia Gillard.
Teď si půjdu zase dokoukat Rozpuštěný a vypuštěný. To je další věc, smrtka se nám v čechách nějak roztahuje. Snad už toho bylo dost. Petr z Arabely - můj dětský idol. To snad ne.
Facebook mi také zavál, že spousta mých kamarádů zmagořila a po zásluze získali své Mgr. tituly -posílám GRATULACE-, a tak mě na chviličku zamrzelo, že já stále zůstávám normální. Snad za rok, jenže můj návrh diplomky zatím nebyl shledán jako dostačující a musím na tom ještě zapracovat. Teď se však budu soustředit na školu tady. V pondělí začíná. Příští týden už také začíná tábor, beze mě....mrkněte na fotky postav, jak to pěkně dali ti moji strejdové a tetové dohromady:
http://www.facebook.com/dreamboxos
Žádné komentáře:
Okomentovat