Tak já to tedy řeknu...

....blogování je zas na chvíli konec...

Ještě trocha poznámek ze Sydney.

Poslední tři měsíce svého pobytu jsem nepsala, protože jsem byla plně zaměstnána školou, kafíčkem a těmi svými „funkcemi“ (rozuměj obsluhováním na společenských akcích – angl. Function)
V kafíčku jsem začala pracovat v květnu a musím říct, že jsem tam prožila čtyři spokojené měsíce. Jak jsem říkala, vlastní ho Turci a vlastně tam pracují také převážně Turci, pak dvě Číňanky, Polka a Bangladéšan. Elsa a Harry jsou tak krásní lidé, že tomu člověk nemůže ani uvěřit. Nejenže jsou to výborní rodiče a k sobě se chovají skvěle, ale jsou neuvěřitelně otevření a vtipní. Zvláště Harry je postavička sama o sobě. Mezi zákaznicemi má asi tak 129 holek, se kterými prý chodí a zve je na rande. Mezi jeho nejoblíbenější vtipy patří při vyvolávání zákazníků, kteří si něco objednali:
Flat white with 8 sugars a nebo když se zeptá: A na co čekáte vy? - odpověď: Long black. Harry: Tak to bude ještě půl hodiny.
Vždycky když se mě ptal, co budu dělat o víkendu, tak mi říkal, ať mu zavolám, že půjdem na večeři. Po víkendu bylo jeho oblíbené: Lucy, tak já jsem kvůli tobě nemohl nic dělat. - Říkám: Proč Harry? - Protože jsem celý víkend čekal u telefonu a doufal, že zavoláš.
Prostě pošuk s krásným srdcem. On ani neví, kdy má přesně narozeniny. A Elsa – padesátiletá žena jako obrázek, přísná, ale tak akorát. Loučení tam bylo proto neskutečně těžké. Věděla jsem, že lepší místo v kavárně jsem nemohla najít (a možná bylo i lepší, než kdejaké místo v kanceláři) Vkládali ve mně důvěru, nikdo mě za nic nepeskoval, nepoňoukal a případně jen konstruktivně řekl, co by si představovali. Podrželi mě, když jsem byla opravdu zaneprázdněná školou. Se stálými zákazníky jsem se znala jménem, věděla jsem, co si objednají, kolik mají dětí, jak moc nacpaný bývá jejich vlak po ránu, kde byli na dovolené a kam by se chtěli podívat.

Další důležitou náplní byl TESOL. Kurz, který mě stál nejen dva tisíce dolarů, ale také spoustu nervů, pochyb, ale ve výsledku mi dodal znalosti a sebevědomí k tomu, abych mohla učit angličtinu. Vlastně to bylo ze začátku nepředstavitelné učit angličtinu v angličtině. Kromě 4 prací a 4 testů jsme ke splnění kurzy museli nnavštívit 6 profesionálních hodin a pozorovat, co se nám na hodinách líbí a co ne. A pak především odučit 6 svých vlastních. Učili jsme studenty naší školy, kteří na naše zkušební hodiny měli vyhrazenou jednu vyučovací hodinu během dne. Já jsem vždycky měla největší problém s tím, že jsem nestihla vše, co jsem chtěla. Musím říct, že 5 ze 6 hodin, co jsem měla, byly skvělé a bylo vidět, že studenti si je užili. Poslední hodina se také povedla, ale pro mě to byla křeč. Byla jsem po těch osmi týdnech, kdy jsem spalla 4 až pět hodin denně tak vyčerpaná, že už jsem to jen chtěla mít za sebou. Navíc se mi stala taková nepříjemná věc, že mi před hodinou nešel otevřít soubor s mými pracovními listy a tudíž jsem musela hodinu odložit na další den. Moje nervy byly na padrť. Vtipné bylo, že téma mé hodiny bylo: Unexpected situations (Nepředvídatelné situace).
Ze začátku bylo těžké sjednotit naší skupinu. Já, tři Korejci a Thajka. První dvě hodiny jsme totiž měli připravovat dohromady. Jenže s Korejci se nedalo jaksi dohodnout. Připadalo nám s Thajkou, že nemají ponětí o tom, co to znamená diskuze. Nebyli schopní poslouchat a už vůbec ne na návrhy reagovat. Hned je bez promyšlení a vysvětlení zabíjeli jiným názorem. No, myslím, že se nám všem ulevilo, když jsme si začali pripravovat své vlastní hodiny. Nakonec se z nás stali dobří kamarádi a dělali jsme si srandu z našich neshod. Ono na všem měl také zásluhu stres. Každý den 5 až 6 hodin ve škole. Pak ještě tak 3 hoďky příprava na další den, do toho někteří práce. Měli jsme však úžasnou učitelku, Rosemary. Australanka ke třicítce. Před rokem se vrátila po dvou letech z Japonska. Cvičí jógu, studuje anglickou literaturu a v hlavě to má úžasně srovnané.
S Korejci byla kolikrát dobrá sranda. Jejich všetečné otázky neměly chybu. Jako třeba tato: Lucy, proč se pořád tak červenáš? Já říkám protože je tu vedro (a to bylo, topili tam o sto šest) a protože se třeba někdy stydím, bojím. Ale ve skutečnosti jsem se jich v tu chvíli chtěla zeptat, proč jsou pořád tak žlutí.
Jednou z nejvtipnějších situací bylo, když jsme se učili gesta a rozkazy. Stella, jedna z Korejek, ukázala správné gesto, které mělo vyzvat všechny k tomu, aby si sedli a řekla (:šit daun:). To oni někdy mají problém s výslovností. No já měla co dělat abych nevyprskla smíchy. To jsme se totiž ještě moc neznali, později jsem se je snažila opravovat a ze šit daun jsme po pár týdnech měli úžasnou prču společně s dalšími perličkami jako :tejk a šit: apod.
Pak ještě jedna příhoda ukazující kulturní rozdíli. Nacvičovali jsme si pyramidovou diskuzi. V jedné skupině byli jen a jen Korejci. Když se jejich skupina měla s tou naší dohodnout, jaké tři věci bychom si společně vzali na pustý ostrov, dalo naší skupině dost velkou práci přesvědčit je, že pytel rýže opravdu není to nejdůležitější.
Takových situací byla spousta. Ještě jedna z mých hodin. Do jednoho plánu své hodiny se mi povedlo napsat, že budu pro prezentaci gramatiky používat: „body and toys“. Rosemary se mohla potrhat smíchy. Bylo to zábavné, to zas ano. Především, když se v druhé půlce ke kurzu přidala jedna Brazilka a dva Australani (tedy původem z Koreje, ale spíš Ozíci).


Jsem v autobuse z Londýna do Prahy. Už tolik nesmutním, těším se domů. Ale víte jak, ten smutek znamená, že to bylo dobré, že to stálo za to. Ze začátku to bylo všechno hodně těžké, sáhla jsem si párkrát na dno, ale vyplatilo se to. Ted tedy přichází otázka:

Co jsem si dokázala? ( Smysl této otázky pochopí nejlépe Honza s Janou :)
že po těžkém období přichází to lehčí a že vše má ve výsledku svůj smysl
že můžu jet na druhý konec světa a neztratím se
že dobří lidé ještě žijou a je krásné mít je kolem sebe
že nezáleží na tom, co děláte, ale pro koho to děláte a zda to děláte s radostí
že ne všichni kuchaři jsou k...i (jako Adam z Wolfies)
že kamarádi jsou s vámi, i když jsou úplně na jiném kontinentě
že mohu na kole ujet 100 km za den
že mé tělo není ze železa a při nesprávném zacházení se láme


Co jsem se naučila?
nosit tři talíře se steaky a nebo pět s deserty
prostírat stůl
vázat kravatu (i když to už jsem možná zase zapomněla)
trochu učit angličtinu
pít sojové mlíko a jíst ke snídani weet bix s jablkem či banánem a javorovým sirupem
dělat bbq
ležet na surfu
běhat
nejezdit bez helmy
zdravit otázkou : Jak se máš?
Říkat za každou druhou větou: alright (v kombinaci: Iam alright, You are alright. Thats alright. Všechny univerzálně oslovovat guys (na věku nezáleží) a každého ujišťovat že „No worries“



Jak jsem psala Hong Kong byl zajímavý. V Anglii jsem se viděla opět s Liz. Ta mi nabídla, že můžem jít na stand-up comedy show, kterou natáčí BB2. Neuvěřitelná sranda. Já jsem sebou vzala pana Jat laga. Naštěstí se neprojevoval moc. Nicméně Jason Byrne (jeho to byla show) vyprávěl o manželství a pak jak požádal svou manželku o ruku v Praze. Šlo mu o rozlišnou výslovnost, kterou mají Irové (on je Ir) a Angličani. Tak se jen tak zeptal, zda je tam někdo z Čech. Asi jsem ho dost překvapila, když jsem řekla – Tady a řekla jsem mu, že mi říkáme – Praha. Pak jsem mu udělala radost svou anglickou výslovností Prahy, protože byla spíš irská. Prohodil ke mně pár vtípků a bylo to. Tak tak jsem se dostala do BBC :)
Další den jsem jela do Cotswoldu, kde jsem dělala Au-pair před osmi lety. Rodina bohužel nebyla úplná. Otec od rodiny umřel v autonehodě. Děti mě nepoznaly, ale byly úžasné. Šli jsme na malou pouť, na autíčka. To vám byla taková zábava. Všichni tři jsme byli v sedmém nebi. Pak pro mě přijela kamarádka, kterou jsem neviděla sedm let a povídali jsme a povídali. A pak zase Londýn, Liz a její spolubydlící. Moc hezké odpoledne, které trochu zkazil nástup do autobusu, ale už jsem skoro v ČR, takže žádné násilí.

A to je asi vše, přátelé. Možná zase jiný blog, někdy.........nebo po čase opět zde.

Gong: Hong Kong

Dlouho jsem nepsala...resty dodám. Nyní však aktuálně z Hong Kongu:

Psáno v úterý 14.9.
Sedím ve svém pokoji v New International House v Chunking Mansions 36-44 Nathan Road, Tsim Sha Tsui, Hong Kong. Sedím na posteli, opírám se o stěnu a přitom se nohama opírám o protější stěnu. Tak velký pokoj mám. Slzy se mi řinou po tvářích a to jsem si říkala, že už jsem je snad všechny vyplakala v Sydney. Zřejmě ne. Jsem tu třetí den, takže Jet lag zřejmě odezněl a přišly slzy. Nevím, zda jsem někdy odlétala od někud tak smutná. Když jsem odjížděla z Anglie, tak jsem se domů spíš těšila a připadala jsem sii jako Honza, který byl vypuštěn do světa, aby nabíral zkušenosti....tak jsem si připadala, že si přináším nové zkušenosti ve svém ranečku. Když jsem odjížděla z Finska, bolelo to sakra. Jenže jsem věděla, že by stejně nemělo cenu zůstat, protože všichni Erasmáci odjížděli a navíc na mě doma čekal tenkrát můj nový přítel. Jenže teď je to všechno obráceně. Jak jinak, byla jsem v Austrálii. Odlétala jsem a musela jsem opouštět všechny, kteří mi přirostli k srdci a odjíždět sama. Nechala jsem tam své kamarády, spolubydlící, práci a hlavně přítele. Takže jsem se při každém loučení cítila, jak se mé srdce napíná a odtrhává od sebe místa a lidi, kteří k němu přilnuli. A bolelo to, hrozně to bolelo. Až jsem měla pocit, že je opravdu roztrhané, absolutně na cucky. Teď se zřejmě snaží dávat dohromady a křičí bolestí. Proto jsem opravdu ráda, že jsem se zastavila před návratem tady. Nechci přijet a vzpouzet se tomu, co bude přede mnou. Těším se, těším a chci, abych byla schopná to dát najevo a nebýt duchem stále v Sydney.

Dopsáno ve středu 15.9.

V Hong Kongu jsem třetí, vlastně dá se říct čtvrtý den. Přiletěla jsem v deset večer v sobotu 11.září. Naštěstí jsme se nevrhli ani do jednoho z věžáků, které tu jsou. Kontroly byly v Sydney tak přísné, že jsem byla povolána na speciální kontrolu. Musela jsem si přečíst A4 podmínek kontroly a souhlasit. Z mého potu do čtyř vteřin poznali, že nejsem teroristta. Tak jsem jen poznamenala, že celá kontrola trvá kratší dobu, než přečtení podmínek a zdůvodnění kontroly. Celník se zasmál a já se vydala na cesty. Sedla jsem si vedle staršího Číňana. Připravil mě na Hong Kong a především mi potom pomohl najít autobus do hostelu, nasměrovat a dát mi spoustu rad. Byl moc fajn, pan Ho.
V Hong Kongu pršelo. Nathan street nevypadala jako půl dvanácte večer. Světla od neonů jako ve dne. Lidí jako na spartakiádě. Jen, co jsem vystoupila, už mi nabízeli hostel. Pak ke mně přišla paní, která mi řekla adresu mého hostelu, aniž bych jí ji řekla já. Divné. Pak jsem zjistila, že v tom jednom věžáku je 80 procent hostelů v Hong Kongu. Průchod by mě za normálních okolností dost vyděsil. Představte si Václavák a Hlavák dohoromady (černoši, pakistánci...jako komáři a každý k vám jde s otevřenou náručí a něco nabízí, viz wiki: http://en.wikipedia.org/wiki/Chungking_Mansions )..
Jenže mně to bylo jedno. Chtěla jsem být hlavně na pokoji. A za chvíli byla. V tom kamrdlíku. V letadle jsem se koukala na Burtonovu Alice in Wonderland a začala jsem si připadat dost podobně. V pokoji jsem si připadala příliš velká, protože je sám o sobě dost malý a na ulici zas jako pidižvík, protože tam se člověk mezi ostatními lidmi a především mezi věžáky ztratí. V neděli pršelo a mě se stejně nikam nechtělo. Byla jsem unavená, tak jsem zůstala na pokoji ve společnosti Flight of Conchords a třídila fotky. Vtipné bylo, že v pokoji není denní světlo, takže těžko říct, jak to pomáhá na lehké jet lag, který jsem prožívala.

V pondělí jsem se osmělila a vešla do ulic. Hned v první půlhodině jsem se slušností, ale také potřebnou razantností odmítla dvě nabídky na ušití obleku, čtyři nabídky na výhodnou koupi hodinek a kabelek, tři nabídky masáže nohou a jednu nabídku výborného ostříhání. Každý tu jasně pozná, že jsem cizinec a pochybní obchodníci se na vás slítnou jako komáři.
Po návštěvě informační kanceláře jsem se vydala na ostrov Hong Kong, který je naštěstí od Kowloonského poloostrova dost liší. Na Kowloonu jsou téměř všechny hostely a hotely, na Hong Kongu zase kancelářské budovy a staré centrum. Tento ostrov je jeden velký kopec, proto tu postavili 800 m eskalátory. Ráno jedou dolu, odpoledne nahoru. Prošla jsem si město, navštívila Man Mo Temple a trhy. Jenže tolik lidí, chtěla jsem utéct....prchla jsem do zoo a do botanické zahrady. Najednou jsem mohla dýchat. Po týdnu v australském Severním territoriu (čtvrt člověka na kilometr čtvereční) je Hong Kong (6460 lidí na kolometr čtvereční!!!) dost velký šok.
Čas mi vyšel parádně tak, že jsem ještě stihla dojet lanovkou na takový Hong Kongský Petřín (Peak Tower) a podívat se na město z výšky. Jen, co jsme dojeli nahoru, lanovkou se rozlinulo tipické asijské: „ooooooo.“ Výhledy jsou na Hong Kongu asi to nejlepší. Byla jsem nahoře tak hodinu. Přijela jsem těsně předtím, než se stmívalo a koukala jsem se, jak se město postupně rozblikává. Na obloze žádné hvězdy nebyly, všechny spadly dolů. Byla to neuvěřitelná 50 minutová podívaná.
Pak už jsem se poslušně vrátila do hostelu.


Úterý:
Ráno si jdu pro svou obvyklou snídani (Custard Bun with Coconut). Po průměrné frontě na kasu, čekám nevídanou frontu na výtah. Nejraději bych snídani snědla ve stoje, ale držím se. Výtah podle norem unese 8 lidí (velikosti, do který se v Čechách nasoukají tři lidi a už ho považují za plný), občas z něj však vystoupí deset kousků. Jo, tak tam čekám s tou snídaní a otevřou se dveře....tam černo, vidím samé pytle a cítím nevkusný smrad. Z odpadků se vysype paní uklízečka a začne tu haldu pytlů vyndavat. Je mi jí líto. Divím se, že to cestu s odpadkama přežila. Myslím, že ta rouška, co má, jí nemůže moc pomoct. To je na plynovou masku. Nicméně, musíme nastoupit do stejného výtahu. Přežili jsme. Obstarání snídaně trvalo 20 minut. Snědeno za 3.
Šla jsem nakupovat, ale neměla jsem svůj den (den, kdy jsem smutnila po Sydney a začala psát tyto poznámky). Večer jsem se setkala s Keithem, který tu pracuje a bydlí...už tři roky. Říkal, že je tu především kvůli práci. Mezi další klady patří noční život, možnosti k cestování a dobré jídlo. Stále si však nezvykl na nedostatek prostoru. Ten ve městě není nikde. Byty jsou tak malé, že si ani nemůžete přivézt suvenýry z dovolené. Není je kam dát. Auto tu má málokdo, protože se nedá níkde parkovat. A i v dobrých restauracích jsou stoly na sobě přimáčknuté jako v menze ve Voršilské. Zašli jsme do výborné domácí restaurace. Umyli jsme si nádobíčko v čaji, jak se to tu dělá a snědli výbrné kuře na fazolové omáčce a možná ještě lepší vepřové na medu a nevím čem. Bylo to lepší než fishballs (i když ani ty nejsou špatné), které jsem měla k obědu (ty se tu dají kopit opravdu na každém rohu za 5 babek).
Pak jsme se natlačili do jednoho z místních barů a povídali. Potřebovala jsem někoho vidět. Bylo mi líp a byla jsem přpravená na další akci.

Středa:
V pekárně neměli můj oblíbený custard bun, zkusila jsem kokosovo ananasový a ten je možná ještě lepší. Tak ted mam dilema. V půl jedenácte jsem vyrazila ven. Jednou ferry na Hong Kong ostrov, další na Lantau ostrov. To byla jízda. Vlny jsem cítila až v nose. Lantau je zase úplně jiný. Je tam hodně přírody a spíše tradiční. Nejvíce lidí se sem jezdí podívat na největšího venkovního budhu v Po Lin Monastery. Podívala jsem se na něj také. Zdálo se mi, že mi pořád mává. Asi, že odjíždím. Také jsem mu zamávala. U kláštera jsem si dala vegetariánskou baštu, nakoupila suvenýry a odjela do benátek Hong Kongu. A hned mi bylo jasné, že jsem v jiném světě. Malá vesnička Tai-O je sice napůl přizpůsobená turistickému ruchu, ale je vidět, že za autobusovým nádražím se žije ze dne na den. Plechové domečky na kůlech zamknuté na visací zámek kolem nichž pobíhají psi. Na trhu, který zel prázdnotou jsem si koupila tříšť z manga. Byla výborná. Pak se ke mně přidal starší pán, který si chtěl povídat. Prý překládá a občas provází průvodce. Povídal mi o tom, jak tam lidé žijí, že to není žádná sláva mi bylo jasné. Byl milý, nabídl mi trochu sušených pomerančů v medu a povídal a povídal. Došli jsme ke klášteru a tam uhodil. Jestli si nechci nechci koupit vějíř, že je sám dělal. Chtěla jsem mu říct „Dědo, přesně tyhle jsem viděla po celém Hong Kongu, i v Čechách se takovédle prodávají.“ ale nechala jsem ho. Bylo mi jasné, že to nemá lehké. Navíc se to snažil střelit za přehnané pálky. Tak jsem mu před oltářem v kapličce dala deset dolarů jen tak na přilepšenou a řekla mu, ať zlevní ty výrobky. Dal mi sáček pro štěstí a dal do života pár rad. Pak jsem se vydala svou cestou, že si to tu ještě projdu. On šel do knihovny. Já se úplně ztratila v uličkách vesnice a ztratila se mezi psi a kůly. Necítila jsem se tam moc dobře. Připadala jsem si, že těm lidem lezu do soukromí, protože domečky jsou tam na sebe tak napláclé, že si vidí nejen do talíře, ale možná i do hrníčku. Bylo hrozný dusno a vlhko. To je tu pořád. Bez klimatizace se v Hong Kongu asi nedá žít. Vějíře mají svůj smysl. Když jsem se vymotala a začala tušit, kudy mám jít na nádraží, kde se vzal tu se vzal, ten můj kouzelný dědeček. No, nechápala jsem. Uf. Prohodili jsme pár vět a popřáli si vzájemně hodně štěstí. A zase výhled na hory a moře. Krása. Ve vlaku jsem nějakou náhodou otevřela mapu, kde mě upozorňovali, že nemám zmeškat světelnou show, kterou nejlépe uvidím na Avenue of Stars. Začíná každý den v osm večer, což bylo akorát. Hudba a světelná show budov. Krása, kterou může nabídnou jen město jako je Hong Kong. S pocitem výborně stráveného dne jsem se vrátila do fronty na výtah do mého hostelu.

Kratce

Dnes jsem poprvé poznala, jaké to je být v uzavřené skupině v rasové menšině. Tedy jediná. Ve škole.

Vzpomínám si matně na výřez z knihy Hráčský instinkt od Juli Zeh: "Připradal jsem si jako Evropan mezi samými Japonci, který nakonec zjistí, že se jedná o Korejce."

Je nás ve třídě 9. Já, Thajka a Korejci. Ale jsou hrozně hodní a otevření a náplň kurzu je lákavá. Zítra mám poprvé zkusit pracovat v druhé části kafíčka. Neuvěřitelné se stává skutečností. Budu sestavovat sendviče. Tak to, abych si umyla ruce.

Zima

Psáno 13.6.


V životě se řídím myšlenkou, že člověk by měl zkusit, co nejvíce věcí. Alespoň těch, při kterých se mu nemůže v podstatě nic stát. Hledám druhou práci. Nabídka je teď v zimě omezená, stejně jako moje možnosti. Potřebuji víkend, jedině. A tak jsem hledala, volala, psala a se životopisy v ruce obcházela hostinské podniky v Sydney. Jednu práci jsem našla, ale bohužel je jen dost nárazová a ještě to není dost.
V pátek jsem nejprve byla na něčem jako pohovoru v hotelu v Alexandrii (věz, že hotel v Austrálii znamená hospoda), tam mě uvítal podle mě sjetý manager. Myslím, že nic. Večer jsem pak jela do jedné restauce. Už venkovní cedule mě varovala, že to nebude jen tak. Pocit umocňovala další výzdoba kýčovitými lacinými stojany na svíčky podél schodiště. Ovšem naprostá rána přišla až nahoře. Místnost, ve které jsem se ocitla, by nedali dohromady ani vietnamci v Písnici. Na stropě a stěnách můj zrak nenašel místo pěti cm čtverečních, na kterých by něco nebylo. Celý strop byl pokryt vánočníma žárovičkama, po stěchách visely tu černobílé fotky, tu barevné fotky, cédéčka, támhle zas novinové články. Všemu však dominovalo několik plakátů a fotek Jinnaha, zakladatele Pakistánu (http://en.wikipedia.org/wiki/Muhammad_Ali_Jinnah#Founding_Pakistan ) btw, zemřel 11.9.1948, který dal jméno tomuto originálnímu místu, a to pak připomínalo matějskou pouť, modlitebnu a výlohu výprodeje dohromady. Pouťový dojem umocnila indická pop-music, která se na mě začala valit z jedné strany,ale něco trochu jiného také z druhé strany. Jenže to nebyl žádný vtip, bylo to vážně. Se stejnou vážností mi šéf řekl, ať si kromě černého oblečení vyberu, kterou barvu čepice bych chtěla. Žlutá ani oranžová kšiltovka s nápisem Jinnah s, se mi opravdu nelíbila, tak jsme vzala ze znouzecnosti černou. Pak se asi hodinu nic nedělo. Chodili jen kamarádi majitele, za chvíli jsme tedy obsluhovaly pakistánskou partu. Nechci to nějak zveličovat, ale občas jsem si říkala, co to můžou asi domlouvat. Možná útok na operu.



Mými prvními zákazníky byl člen australského parlamentu (jak mi oznámila Shanah) a jeho žena, chodí sem pravidelně. Podivili se nad tím, jak se místo změnilo. Ještě před pár měsíci prý místnost měla i zdi a strop, které v současné době člověk těžko hledal, jak jsem zmiňovala. V kuchyni mě okamžitě uvítali ochutnávkami jídel, které připravovali. A to tedy byla mňamka. Klidně bych se tam šla najíst, to zas jo. Chuť má všechno. Garah masala a všechny druhy Kari mi zalezli pod kůži. Tak jsem si říkala, že bych to klidně na pár týdnů zkusila. Z toho nápadu mě ovšem vyvedla kolegyně.Prý se chystá odejít a to tam pracuje jen necelé dva týdny. Javi se totiž rozhodl, že se zrovna nerozdá. Za směnu šest a půl hodi dostala 40 dolarů. 40 dolarů! Já v kafíčku dostávám 60 za čtyři hodiny. Tohle je čistá otročina. A tak jsem si ochutnala pár dalších specialit, uklidila a jela se domů vyspat.
Dopsáno 25.6.



Druhý den mě totiž čekal výlet s Petrem. Vyrazili jsme do údolí kolem Hawkesbury river – Windsor, Wiseman ferry a výhledy, řeka, výhledy. Naštěstí, zima v Austrálii neznamená, že by člověk nemohl vystrčit ven ani nos, a tak jsme zvažovali možnost, že přespíme v autě, pokud na poslední chvíli nic neseženeme. Byl totiž navíc prodloužený víkend, protože se slavily královniny narozeniny. Našli jsme, i s topením. Celé nám to připomínalo výlet na Berounku.



A bylo to krásné, pak zas v neděli zpátky a odpočinkové pondělí. A pak se toho začalo dít nějak hodně. Takže to vezmu jen v bodech.
Pohovor v hospitality agentuře (občas mě pošlou tam a jindy zase onam), povinná uniforma – bílá nažehlená košile, kravata, vestička, vyleštěné boty. Tak takhle bych mohla obsluhovat i anglického krále. Práci jsem dostala a už jsem od nich měla tři různé zakázky – jeden meeting, jeden školní ples k výročí založení školy a jednu ohromnou rozlučku Davida Castella, který odcházel do důchodu (http://www.smh.com.au/nsw/clubs-boss-looks-to-the-coalition-for-relief-20100305-poq1.html ). Z ní stojí za zmínku jeden moment, kdy si všech pět stovek hostů nasadilo na obličej Castellovu fotku, což mi silně připomnělo film v Being John Malkovich, kdy se Malkovich ocitne ve světě Malkovichů. No a tam jsme lítali a nosili, a pak dojídali přebývající dobroty a hlavně ty sýry. A pak: doma jsme si zase náramně vařili (což je teď pravidelně ve čtvrtky) smažený sýr a kuřecí rolky a lasagne. A pořád si tu hrozně libujeme a žijeme v symbióze. A naučili jsme se TOPIT - pomocí klimatizace, už nemrzneme!


Pak jsem také byla v tom slavném akváriu, v tom největším akvárku, co jsem kdy viděla. Fascinovaly mě želvy a rejnoci, ale ve výsledku mě uchvátilo všechno a hlavně to byl úžasný relax. Vyšla jsem ven a připadala jsem si jako bych dvě hodiny cvičila jógu. Tak je vodní svět uklidňující. Jenže v našem domácím akvárku nám umřel šnek. Janča koupila nového, ale ten je nějaký líny. Jen vystrkuje růžky, ale nečistí. Akvárko pak rychle zelená.





Také jsme tu měli krásný světelný festival Vivid festival, kdy opera a spoustu dalších budov zářilo všemi barvami a vůbec to byla krásná podívaná.





Minulý víkend jsme vyjeli s Petrem, Kiki a Banánem na kolo a dojeli na Narabeen. Jenže Péťa si zarazil do kola hřebík, takže nás přijel vysvobodit Pepíček, a pak už přišel ten týden, ve kterém se nacházím. S ním odešel ze své funkce Kevin Rudd, australský premiér a 24.6. se zapsalo do historie austrálie tím, že premiérský post poprvé získala žena a navíc neaustralská, z Welsu (což už se Teda jednou stalo) – Julia Gillard.
Teď si půjdu zase dokoukat Rozpuštěný a vypuštěný. To je další věc, smrtka se nám v čechách nějak roztahuje. Snad už toho bylo dost. Petr z Arabely - můj dětský idol. To snad ne.

Facebook mi také zavál, že spousta mých kamarádů zmagořila a po zásluze získali své Mgr. tituly -posílám GRATULACE-, a tak mě na chviličku zamrzelo, že já stále zůstávám normální. Snad za rok, jenže můj návrh diplomky zatím nebyl shledán jako dostačující a musím na tom ještě zapracovat. Teď se však budu soustředit na školu tady. V pondělí začíná. Příští týden už také začíná tábor, beze mě....mrkněte na fotky postav, jak to pěkně dali ti moji strejdové a tetové dohromady:
http://www.facebook.com/dreamboxos

Jaro, léto, podzim, zima ..... a jaro

Za prvé bych chtěla zablogovat, jak jsem sama sebe vyděsila a překvapila zároveň. Dnes jsem v sobě měla takové pnutí, divný svíravý pocit z pár věcí, ale nechtěla jsem, aby mi vlezli pod kůži, a tak mi mozek poslal podivný rozkaz: "Chce se ti běhat." Poprvé za celý svůj život jsem šla domů s cílem, že si nasadím tepláky, tenisky, zapnu mp3 a vyběhnu funět do ulice. Dokázala jsem to! A nebylo to vůbec špatné.

Za druhé: pozastavení nad tím, jak tu zase mají něco jinak. Před pár dny jsem si doma nahlas říkala...za pár týdnů začne fakt zima (ale to už jsem spala pod spacákem a peřinou a bála se, pod čím se budu ještě lisovat). Na to mi Janča odvětila: "No, počkej, dyk ta už je. Oni to tu mají nějak jinak. Začíná prvního v měsíci." A taky že jo. Tím pádem se všechno mění. Měla jsem za to, že pokud odletím v ten svůj výjimečně podezřelý den (11.9. 2010), tak můžu být spokojená, že jsem zažila všechna čtyři australská roční období a dost. Ale ono, ne. Bude to totiž: Jaro, léto, podzim, zima .... a jaro.

Mám pocit, jakoby se ve mně něco zlomilo

… a nebyla to jenom kost. Mám najednou pocit, že je spousta věcí jednodušší, vše se daří a barvy jsou jasnější. A Yeon Ju, moje korejská kamarádka, mi říkala: U nás doma máme takové přísloví: Lidé po nehodě mají štěstí. Něco na tom bude. Nejen, že jsem čirou náhodou našla práci, kde se cítím konečně, po všech těch útrapných, vydřidušných pracech, v bezpečí, ale navíc netrpím neustálým strachem, co když mě vyhodí. Naopak, neustále mě učí něčemu novému a dávají mi tak najevo, že mi věří. Do práce chodím od pondělí do pátku ve stejný den, a tak prožívám každodenní ránní rituály nestíhání. Dnes jsem si pořídila hrníček na kafe do vlaku, abych ušetřila drahocenný čas, který snídaně zabírá. Když vystoupím na Wynyardu, hledám nejbližší zelenou, rychle mažu po Hunter street, a pak do leva (teď si nemůžu vzpomenout na jméno té ulice) – tam mě většinou zdraví poslíček, který čeká před hotelem – jeho pokynutí hlavou beru jako tradiční přivítání do nového dne.
Harry, který vede kavárnu, je cca 50 letý týpek a slovo týpek se k němu hodí. Neustále vtipkuje a především stejně jako jeho žena, má moc dobré a neopotřebované srdce. Také, když jsem mu řekla, že se stěhuju do Newtonu, tak reagoval, jak se k němu hodí. Spousta starších lidí by řeklo: „Newtown? To je divné místo.“ kdežto on řekl: „To je skvělé, kdybych byl mladý, tak bydlím určítě tam.“

A já jsem také ráda, že tu můžu být. Na zimu je to podle mě nejlepší místo v Sydney. Na pláže už je zima a není nic lepšího, než se procházet po kavárnách, antikrvariátech a užívat si barev podzimu a Newtownu. On je totiž jaksi barevný taky. Je to i těmi lidmi, kteří se tu pohybují. Jsou různí,jiní, originální, obyčejně neobyčejní i neobyčejně obyčejní. Nešetří na barvách na oblečení ani na vlasech, omítky jsou tu a tam ozdobené graffity v pravém slova smyslu, žádné nesmyslné klikyháky. Stejně jako má Melbourne Brunswic street, Londýn Camden Town, Sydney má Newtown.

Ovšem nejlepší na tom je, že mám to štěstí bydlet s Janou, se kterou jsme si z minima zařídily tak krásný pokoj, až jsme z toho obě překvapené a šťastné. Nejradši bych vás všechny pozvala. Navíc tu s námi bydlí dva pohodoví kluci, oba mají vlastní pokoj. V dolním patře bydlí Němec, gay, student herectví. Rád si prozpěvuje, cvičí a tancuje v obýváku před televizí. V horním patře přebývá Francouz, student designu. První společná večeře, kde jsme servírovali sekanou, se vyvedla a je prostě paráda, jak jsme se tu takhle všichni sešli. Tento týden nás čekají německé šnitzly.

Další velkou zprávou je, že jsem dnes byla poprvé ve škole. Začínám obecným kurzem angličtiny na jeden týden (to jen abych si prodloužila víza) a za tři týdny osmitýdenním kurzem, který by mi měl získat certifikát TESOL. Nemá to nic společného s Teslou. To je certifikát pro učitele angličtiny. Teď už jen najít druhou práci a je je to.

Jak jsem začala obsluhovat zaměstnance australských ministerstev

Je to až k nevíře, jak se vám během jediné minuty může překopat život. O tom, jak jedno nepatrné rozhodnutí může ovlivnit celý váš život bylo napsáno mnoho knih, natočeno několik filmů a ani toto jistě není první blog, který něco podobného zmiňuje. A je to tu, kdybych tenkrát ne....jela na tu party, nemusela bych zažívat ty trampoty, kterými jsem si prošla. Ale děda říká: Kdyby byly v prdeli ryby, nemusely by být rybníky. A tímto svérázným příslovím říká, že všechno má svůj smysl (A taky, jak by se tam ty ryby vešly). Takže i přesto, že mi David třikrát říkal, že bych měla jet domů a vyspat se pořádně do práce, i přesto, že jsem uvažovala nad tím, že se s kolem stavím doma a půjdu pěšky, i přesto že tam původně měl jít se mnou kamarád, co to na poslední chvíli odřekl, se to stalo.....ale děje se i mnoho jiného a těžko říct, co by se dělo, kdyby se nedělo právě to. Butterfly effect by stejně mohl přinést jinou odchylku od onoho dokonalého, protože dokonalé by nemohlo existovat bez malých záchvěvů. A slovy kamarádky Evy: "Hlavně, že se něco děje" můžu ukončit tento úvahový úvod a říct, co se vlastně děje :)

Po své první operaci, která byla náročná (tak, že jsem si po probuzení z anestezie vysloužila místo dvojitou dávku mofrinu) jsem týden rozhýbávala ruku, jedla prášky na bolest a zaspala většinu dní. V bdělých chvílích jsem řešila, zda mi toto zaškobrtnutí uhradí australská pojišťotvna, četla a koukala na filmy. Také jsem přemýšlela nad operací, kterou mi doporučovala paní doktorka Tew. Z rengenu hlavy vypozorovala, že jsem si prohnula jednu kost u spánku a radila mi, abych s tím šla na operaci, protože jinak bych měla jednu tvář splasklou. Na rozhodnutí jsem měla týden, pak už by operace byla složitější, a tak jsem získala novou úchylku - v ulicích Sydney jsem pozorovala obličeje, jejich stavbu, nedokonalosti a asymetrii. Čekala jsem na rozhodnutí pojišťovny, zda mi zákroky uhradí. Nedočkala jsem se, ale na operaci šla.

Následující týden jsem si za asistence kamarádů začala užívat dny volna a jak to tak po úrazu bývá, vyslechla jsem spoustu historek o všemožných i nemožných zranění a patáliích. Nebylo to vůbec špatné. Sluníčko stále svítilo, muzea byla také otevřená a času jsem měla fůru.
Můj velký vděk si zaslouží všichni kamarádi a mé dvě rodiny, které mě v tento podivný čas podpořili, bez nich by to bylo mnohem těžší.
Když jsem minulý týden ležela na pláži s kamarádem Davidem a myslela si, že tak do tří týdnů budu muset odletět domů, protože tu nemám práci a bla bla bla, napsala bývalá kolegyně z první práce, zda nevím o někom, kdo hledá práci. No věděla jsem. A mám práci. Jsem z ní nadšená. Fyzicky se nenadřu, což je vzhledem k mému zdravotnímu stavu dobře a práce mě baví. Servíruji kafíčka zaměstnancům australských ministerstev.
Kafíčko se nachází v Phillip Tower, která měří 227 metrů. Vždycky, když se s tácem v ruce podívám na nádvoří nad sebe a snažím se pohledem najít střechu, nejsem schopná zavřít pusu a zatočí se mi hlava. To si připadám jako dítě. Ale pak si také připadám jako Dítě z Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále, když mi můj šéf Harry začne předávat své dlouholeté zkušenosti, popisovat hosty, co si vždy dávají a jaké jim dal za těch jedenáct let přezdívky. Pracuji čtyři hodiny denně a odpoledne mívám zatím volné, tak je trávím v knihovně a přemítám nad svou diplomkou.

Ohledně svého odjezdu nejsem zatím vůbec rozhodnutá. Čeká mě tu vyúčtování mých lékařských zákroků a také mě čeká ještě jedna operace. Vyndání šroubů, které mi toho času drží rameno pohromadě. Tedy to je otázka, zda je odšroubovat zde a nebo v Čechách. Je však jasné, že dřív, než v červnu bych se nevrátila. Ke konci května se budeme vystěhovávat z bytu na Fairlightu. Kiki s Banánem si našli nové bydlení a já se budu zřejmě stěhovat ke bývalé kolegyni (z druhé práce) do Newtownu. Což je na zimu ideální destinace. Kavárny, kam se člověk podívá. Takže uvidíme....co kdyby to vyšlo.