Centrum Sydney a Mudgee

Psáno: Večer 12.10.
Viděla jsem operu, Harbour bridge a vdechovala městský Sydney vzduch. Dnes jsme se konečně dostali do města. Kiki jela k chiropraktikovi, který jí opravuje záda a já si dala bojovku a vyrazila na pohovor do North Sydney, což jsem zvládla na jedničku. V jednu chvíli se však fáborky ztratily a já tu zatracenou 41 nemohla najít. To už tam za mnou dojela Kiki, ale ani ve dvou jsme ji nenašli. Ukázalo se, že jsem si špatně napsala adresu. Café Perfecto bylo dost nóbl, a tak nebylo divu, že když jsem oznámila, že zatím nemám víza, dostala jsem místo práce jen výborné cappuccino. Nevadí. Uvidí se, co bude dál.

Sešli jsme z North Sydney na Harbour Bridge, na pivo k opeře, botanickou zahradou do centra a já jenom zírala. Byl tam docela frmol. Všichni se někam hrnuli a my s nima. Došli jsme za Kikininou kamarádkou a rádkyní Dorotou pro tipy ohledně víz a vypadá to, že bych za měsíc měla sedět ve škole. Na měsíc bych měla angličtinu, pak dva měsíce prázdnin a pak třeba turismus. To fakt ještě nevím, tak jako tak si nebudu moct dovolit nějakou skvělou školu. Je to ovšem tak, že pokud chci dostat pracovní víza (resp. Studentská, na která se dá legálně pracovat na poloviční úvazek), tak mi nezbývá nic jiného, než nějakou školu studovat. Dobré školy jsou však drahé. Každopádně teď už vím, že zůstat chci a udělám pro to maximum, aby se tak stalo. Trochu pochroumané jsme se odebrali k přístavu, odkud nám na Manly jezdí loď (cca 30min, rychlejší verze 15). Je to krásná cesta, kterou nám dnes ještě dozdobil západ slunce. Byl to pohled jako z pohlednice: vzdalující se mrakodrapy, opera a Harbour bridge v oranžovém závoji. Slovy Kiki: Peklo v nebi. Centrum Sydney je plné Asiatů, připadala jsem si jako doma, jako když jsem bydlela na Libuši.

Je to dost zvláštní, že jsem ne letiště Sydney přiletěla téměř před týdnem, ale jeho centrum jsem viděla až dnes. Minulý týden jsem se vzpamatovávala z jet lagu a o víkendu jsme nakonec opravdu opustili Fairlight a jeli směr Mudgee na křtiny syna Jirky z party lidí mezi které jsem se tu dostala. Vyjeli jsme téměř v poledne a jeli až do večera, protože jsme zastavovali na dvou vyhlídkách v Blue Mountains (setkali se s Aborigincem, který říkal, že procestoval Polsko a Maďarsko) a také na jídle v Mt Viktorii v hotelu Imperial. Pokud se sem někdy dostanete a pojedete tímto směrem, tak se tam určitě stavte. Je to taková příjemná Pub v anglickém viktoriánském stylu. Téměř každý den hraje živá hudba a my si tam dali ty největší hamburgery na světě, ke kterým se podávají ty největší hranolky v celém vesmíru! Prostě Austrálie - žádné crcání. Nad krbem visí obraz z konce 19 století, na které u četby odpočívají paničky. S Kiki jsme si zkusili něco podobného zaranžovat, Banán vyfotil a s plným břuchem jsme vyjeli dál, cucali bonbóny, vychutnávali výhled na hory a já myslela na to, zda mají nějakého Krakonoše, nějakého patrona. Zapomněla jsem to zjistit. Z Anglie jsme se dostali rovnou do Klondiku. Mudgee bylo postaveno především pro místní zlatokopy. 70Km se nachází místo, kde bylo poprvé nalezeno zlato. Sešlost při příležitosti Josephového křtu nebyla vůbec malá. Čechů nás tam bylo osm a zbytek cca do počtu 25 příbuzní z Beckininý strany plus několik místních. Chvíli jsme se cítili jako v Čechách, především, když jsme seděli u ohně a povídali si. Pak jsme začali hrát fuzzy duck hru – no to si někdy zkusíme a šli spát do stanu. Ráno nás vzbudila příroda. Na Farlight říká Kiki, že je to jako vzbudit se v zoo. V tom případě musím říct, že to byloo jako vzbudit se ve voliéře. Rychle jsme se hodili do gala a šli do kostela. Je paradoxní, že jsem si na první křtiny musela zajet až do Austrálie. Kněz byl skvělý, dost sympatický a uvolněný, což dokázal i odpoledne na barbeque, když vyprávěl o svých hippie letech. Po obřadu jsme zajeli na dvě vinice a při ochutnávání vín se připomínka Čech změnila ve Francii. Tento dojem trochu narušili moji první živí klookani (první klookan, kterého jsem viděla byl samozřejmě mrtvý). Ještě jsme se stavěli v Honey Heaven, kde prodávají medy všemožných i nemožných příchutí. Odvezla jsem si domů eukalyptový. Posléze následovalo pravé slavnostní uvolněné posezení při grilování. Všichni lidé byli nesmírně příjemní a nálada výborná. Však také po několika dnech vylezlo sluníčko, kolem se rozprostírali nekonečné vinice, víno ani výborné jídlo nedocházelo a jaro vonělo. Děti kolem dováděly a dospělí si notovali a vychutnávali. Za několik hodin jsme se bohužel museli rozloučit a vydat se směrem Sydney. Samozřejmě jsme se stavěli v Imperialu, na další vyhlídce v Blue Mountains, vycucali další dávku bonbónů a s pocitem skvěle prožitého víkendu padli do postele.

Tudy jsme jeli:

Zvětšit mapu