Na cestu jsem se připravovala několik týdnů, dokončovala první rok magistra, pak přerušila, horlivě balila, až jsem z toho dostala horečky, loučila se a nervovala se, pak se uklidňovala, protože jsem věděla, že se mi nemůže nic stát. Jela jsem přece za svou blízkou kamarádkou Kristinou.
Takže se to opravdu stalo: 1. 10.2009 jsem za doprovodu Evičky a Martina dorazila na Ruzyň a odletěla. Zatím však jen směr Londýn. Zde na mě čekala Liz, Irka, má spolu bydlící z Finska, kde jsme obě byli na Erasmu. Setkání to bylo velké, stejně jako hodiny na St. Pancras. A ty nám začaly odpočítávat dva společné dny. Byly skvělé. Společně s jejím bratrem Johnym, který se právě vrátil z Hong Kongu jsme ochutnali trochu z londýnského nočního života, druhý den nového Almódovara v kině, kde se nedalo dýchat a vyprávěly si všechno, co víme o lidech, kteří nám už tři roky chybí.
Setkala jsem se také s kamarádem Alem, Australanem, který sedm let žije v Northleach (severozápadně od Londýna). Společně jsme pracovali v hotelu, který vlastnil táta od rodinu, u níž jsem přesně před sedmi lety začala kariéru au-pair. Prošli jsme se kolem Temže, dali si piknik u Tower Bridge, vyprávěli si a možná jsem v Alovi ještě víc probudila stesk po domově – tedy doufám, že se brzy vrátí domů a možná se setkáme v Sydney.
Poslední den jsem strávila s Petrem – rok v Londýně žije, v jamajské čtvrti. Zrovna se vrátil z novinářské mise v Irsku, s kašlem, takže jsme si celý večer popíjeli čaj, koukali na filmy, povídali a ochutnali jamajské Jerky chicken. Výborné. V den odletu jsem nemohla dospat, nevěřila jsem sama sobě, že mám někam letět.
Petr přišlíbil, že pokud se mu podaří sepsat články, které měl do večera odevzdat, pojede se mnou na letiště. Do poslední chvíle nebylo jisté, zda to zvládne. Zvládnul a já byla nesmírně ráda, že se mnou jel. Na letišti jsem totiž měla menší problém s check-inem. Nějak se jim nedařilo přiřadit mi sedadlo. A tak jsme tam stáli, já dost napjatá. V hlavě mi hrála písnička: Ztratila Lucinka bačkorku..... a Petr vzpomínal na jeden z dílů IT Crowd, kde na letišti vyvolávají cestujícího Petr Fille (což v angličtině ve výsledku zní jako pedofil) a paní za přepážkou vzpomínala na další vtipná jména, se kterými se setkala (jako Chris Mas, další znělo jako terorista). Po chvilce napětí mě vzali s sebou!!! Vzali i mých pár kilo navíc (myslím ty v tašce) a šli jsme si dát posledního panáka Becherovky (co Petr přines) před odbavovací halu. Pak jsem málem nestihla letadlo, ale jenom málem.....letadlo vzlétlo se mnou na palubě a s ním se zvedla i opona.
Teď už jen zjistit, jaký žánr tato hra bude: Komedie, drama, tragédie nebo všechno dohromady. Hlavně nechci dostat jen nějaký štěk :)
Žádné komentáře:
Okomentovat