Gastronomická kulturistka

Až uplyne nějaký čas, tak zřejmě nebudu popisovat své zážitky tak podrobně jako nyní, ale teď jsou silné, a tak se mi lehce skládají do vět. Jak jsem psala, v pondělí jsem byla na prvním pohovoru, který nedopadl. Tak třetí den, kdy jsem tu byla, jsem se ptala Pavla, jednoho člena té naší české party, která se na Manly schází, zda neví, kde bych práci měla hledat. Nevím, proč zrovna jeho, každopádně to byla dobrá volba. Poradil mi, že bych se mohla přes jeho kamarádku zeptat v restauraci, kde pracoval, vařil. Tak jsem se tam vydala. Do velikánské nóbl restaurace pod Harbour bridgem, kde si hosti u rybích specialit vychutnávají pohled na operu. Byla jsem vyklepaná jako medúza, takže když mi paní manažerka vzkázala, že se na mě přijde podívat, pokud dokážu nosit tři talíře najednou, tak se na mě přijde podívat, na sucho jsem polkla. Moje rozklepané prsty naskládaly balancovaly s velikánskými masivními talíři a s křečí na tvářích jsem se usmála na syna majitele, který za mnou s touto zprávou přišel. Manažerka se tedy na mě podívat přišla. Zeptala se mě na mé zkušenosti a domluvili jsme se, že v pátek můžu přijít na zkoušku.

Za ty dva dny jsem si doma párkrát zkusila nosit talíře a v pátek se vydala zkusit kariéru gastronomické kulturistky. Předtím jsem se potřebovala stavit za Dorotou ohledně dalších informacích o zařizování víz. Jelikož jsem vyjela na poslední chvílí (čekala jsem, než se dopeče chleba a žehlila košili), tak se se mnou rytmus uběhané servírky vezl celé odpoledne. Pelášila jsem dlouhou George street, kterou se hrnou všechny kancelářské krysy a potvrdila si Honzovu radu, že pokud bych se řídila barvou na semaforech, tak bych se ve městě nikam nedostala. S Dorotou jsme si vyjasnily několik detailů. Na zpáteční cestu mi zbývalo čtyřicet minut (tam jsem šla tři čtvrtě hodiny),chtěla jsem si chytit autobus, ale neměla jsem lístek, bylo potřeba přidat, kmitat a to jsem si toužila dát ještě kávu. Říkala jsem ši, že bych si místo klasického „take away“ mohla dát něco jako „run away“. Tak jsem kličkovala dál a cítila se jako v Praze, kdy člověk jde, nekouká kolem, řeší jen to nejdůležitější, má jasný cíl. Stihla jsem to, i kafe na lavičce. George street jsem dala za dvacet minut. Byla jsem na večer připravená, tedy celkem. Manažerka Catherine mi ukázala plac, vysvětlila souřadnice, podle kterých poznám, kde najdu dané číslo stolu, představila mi bručouna šéfkuchaře Adama a mého spolu pracovníka Justina. Mým úkolem bylo připravovat chléb, roznášet jídlo a ostatní „maličkosti“podle čísel, která mi sděloval Adam. To byl občas kámen úrazu, není mu moc rozumět a kolikrát jsem netušila, zda v levé ruce držím klokana nebo hovězí. Většinou se to nějak vyřešilo, a tak jsem běžela pro další porce. Pod některými talíři se mi podlamovalo zápěstí, i když jsem držela v ruce jen jeden a modlila jsem se, aby jídlo zůstalo na svém místě. Kolegové byli velice milí a neustále mě utěšovali a předem uklidňovali, že si ze šéfkuchaře nemám nic dělat, že pořád všechny sekýruje. Vrcholným číslem mého večera byl kousek, kdy jsem nesla dva poháry na dlouhé stopce, postavené na talířku. Poté, co jsem jeden naservírovala pánovi u stolu 32 na pozici číslo jedna a už stála u pána na pozici číslo čtyři, stala se nevídaná věc. Jahody, které v poháru byly, šly napřed, pak sklenice a mně zůstal v ruce talířek s ubrouskem a na obličeji výraz: „Kde je tu nejbližší kanál? „ Okolní společnost setrvala v několikasekundovém napjatém tichu do chvíle než pán v růžové košili po mé vyděšené omluvě oznámil: „Nic se neděje, na sobě nic nemám, nic si z toho nedělejte“. To už u mě byla manažerka a já měla pocit, že tohle je konec.Naštěstí se vše rychle uklidilo, běžela jsem pro nový koktejl, ale měla jsem co dělat, abych fungovala dál. Když jsem vyšla znovu ven, musela jsem najít tu správnou polohu obličeje, aby se znovu objevil úsměv a prostě jsem musela jet dál. Další hodinu a půl. Nosila kalamáry, klokany, mušle, kraby, steaky, čokoládové kostky a znova také jahody a usmívala se. Když si mě Cathrine zavolala, aby mi řekla verdikt, čekala jsem něco jako: I am sorry, ale určitě to chápeš......Překvapila mě tím, že mi řekla, že by byla ráda, kdybych přišla znova. A ještě víc tím, že jsem se zamlouvala šéfkuchaři. No, tak jooooooo. Mám práci'!!!! Zítra mám další poloviční směna, a pak už naostro sedmičky.

Abych nezapomněla na můj společenský život. Ve středu jsem se potkala s Honzou, po pěti letech a v Sydney, v Newtownu, což je alternativní čtvť města. Mé oči spatřili antikvariát, kde byly v knihy naskládané v hromadách velkých jako kupy sena, knihy, knihy a zase knihy....tak tam se musím vrátit. Zašli jsme na pivo, do Indický restaurace a hlavně na výborný jazzový koncert, který byl na velice zajímavém místě, klub 505. Při cestě do přístavu, kde jsem potřebovala chytit svůj poslední trajekt na Manly, jsem ve vlaku viděla kopii Mosse z IT Crowd. Na rozdíl od Mosse nebyl moc stydliví a začal se se mnou bavit. Určitě pochopíte, že jsem se musela dost bránit smíchu, když mi oznámil, že IT studuje.

Ve čtvrtek jsem se setkala s Nikolou, spolužačkou ze střední, která tu je půl roku. Zašli jsme na pláž a popovídali nejen o našem životě, přáních a plánech v Sydney.
V sobotu jsem se s kamarádem Petrem/interně zvaným Předsedou/ vydala na Bondi (Kiki byla bohužel nachlazená a Banán začal pracovat na dizertačce), kde jsme si prošli pláž, pozorovali vlny pleskající o skály a vydali se na barbeque u Honzi a jeho spolubydlících na zahradě. To vám bylo lidu. Přemýšlela jsem, jaká je Bondi, od jednoho z hostů, jsem se dozvěděla, že pokud tam člověk jednou je, tak se říká, že se octne v jakési krásné bublině, z níž se těžko dostává. Věřím tomu. Ještě než to všechno začala, tak jsme se šli s Honzou pozdravit moře a pohrát si s vlnama. První koupááááání, hurááá. Kvůli dešti mi ujel poslední bus (a ty spoje nemám vůbec zmapované zatím), tak jsem zůstala na Bondi do neděle a ráno se vydala s Honzou, jeho spolu bydlícíma a Maxem surfovat. No já jsem nesurfovala, ale jen koukala a vlastně jim to i tak trochu záviděla. Zatím nevím, zda bych na surfování měla. Asi si na moře potřebuju zvyknout. Můj respekt jakožto středoevropana je zatím silný. Po úklidu zahrady jsme si dali zmenšené repeté bbq a pak se pomalu vydali každý svým směrem. U přístavu jsem si ještě dala půl hodinovou streetartovou kulturu – byl tam totiž performer na jednokole, ale na vysokém jednokole (mám pocit, že ten samý, kterého jsem viděla v Dublinu). Nechala jsem mu pár z drobných, co mi zbylo v peněžence a vyrazila už opravdu domů, zavolala babičce a šla si dát deset hodin spánku.

Je zajímavé, že jsem tu již dva týdny a jsem permanentně spokojená, ale v noci jakoby se psychika proti štěstí bouřila. Mívám tu občas podivné noční můry, což je pro mě novinka. Ale aby too nevypadalo, že se neobjevují žádné zádrhely......dnes jsem zjistila, že se mi rozbil foťák. Poslední fotku jsem cvakla ve středu, pak jsem zapomněla dobít baterky a myslela jsem si, že je to tím, že nefunguje. Není. Je porouchaný. Počkám na pár prvních výplat a zřejmě si koupím nový.....chjojojo. Nebo rovnou, uvidím. Promyslím. Taky tu máme nějaké podivné sousedy, ale to už je úplně jiná pohádka a především dost nesrozumitelná. Tak teď ještě přeložit slovíčka z jídelního lístku, kterým nerozumím a prospat se k novým zážitkům.