S tím australským počasím to ve výsledku nebylo až tak horké. Jen, co jsem vystoupila na letišti (6.10.2009, v 7:00 AM místního času), slyšela jsem bubnování na střechu a nebyli to aboriginci, ale déšť, který bych spíš čekala v Londýně, z něhož jsem o 23 hodin dříve odletěla. Kontrola na letišti si mě vůbec nevšímala, propustili mě bez sebemenšího šacování a ptaní. Hodinu jsem čekala na Kiki a Banána – moji budoucí spolubydlící. Virgin Atlantic (společnost, s níž jsem letěla) totiž nepočítala s posunem času, ke kterému během noci mého letu ve velké části Austrálie došlo. Setkání to bylo velké, po dávce objetí jsme se vydali na Manly. Jelikož jsme jeli autem, tak jsem měla dost času a prostoru na to, abych Říkala jéééé. Už když jsem do Sydney přilítala, tak jsem byla uchvácena zelení, které je v celém městě spoustu. Z výšky pak čtverečky z domů nevypadají jako suché krabice, ale jsou všechny ohraničené zelení.
Na Manly, což je jedna z největších pláží Sydney a ráj surfařů (společně s Bondi beach, která je ještě známější) jsme si dali výbornou snídani a ještě jsem byla dovezena na North Head – část národního parku s úžasným výhledem na město.
Do nového domu jsem dorazila se slušným náběhem na jet lag, ale ještě předtím, než jsem mu podlehla úplně, tak jsem byla probuzena překvapením, které tu na mě čekalo. Kiki mi zavázala oči a s Banánem mě zavedli na terasu. Vůbec jsem nevěděla, co mám od této bojovky čekat. V duchu jsem si říkala, že by tu byl skrytý bazén? Proto jsem začala trošičku brzdit – bála jsem se, abych v něm neskončila. Stálo přede mnou něco naprosto odlišného, neuvěřitelného – KOLO. Krásné červené horské kolo. Tak mi bylo popřáno k narozeninám v Sydney. Slzy se mi hrnuly do očí, protože to bych si bývala přála úplně nejvíc. Druhým dárkem na přivítanou byly pro zdejší život nezbytné flip flops a ručník. Pane jo.
Ale pak už jsem opravdu začínala být unavená. Jenže byli teprve teprve dvě odpoledne. Jaký nesmysl. Měla jsem pocit, že je čtvrt na 28, cítila se jako duch a stala se vzorem pro příznaky jet lagu, jak ho popisuje wikipedie: dezorientace (fakt jsem netušila, kde jsem), nevolnost (kdo by se po tom jídle v letadle divil), bolest hlavy (to zřejmě byla ta becherovka na letišti v Londýně), nespavost (s tím bych v tu chvíli problém neměla), dehydratace a nechutenství (viz. bolest hlavy), podrážděnost (nedokážu posoudit), iracionální chování (opravdu to patří do příznaků?). Prostě duchem stále někde jinde. Nicméně, bylo mi zakázáno jít spát, abych měla větší šanci se se změnou vyrovnat, a tak jsme vyrazili k pláži na pivo. Zde jsem se seznámila s několika novými lidmi a také s tím, že je tu opravdu spousta věcí naruby. Nejde jen o to, že se jezdí na druhé straně silnice, ale třeba u nás bývá před bouřkou dusno, zde je až po, mimochodem brzdy na kole jsou také na řidítkách prohozené. Ještě ten večer jsem hrála ping-pong a šla spát o místní půl jedné v noci. Kámenem úrazu bylo, že jsem se vzbudila hrozně brzo, už od půl osmé jsem tu pobíhala po bytě. Nemohla jsem si pomoct. Banán, který se před devátou chystal do práce, mi nabízel výměnu. Jenže, co já vím o elektrárnách.....
Odpoledne jsme s Kiki vyjeli na kole, nakoupit věci potřebné k životu. Hned se objevila další překvapivá skutečnost. Šampóny, zubní vody a sprchové gely si můžete koupit téměř v litrovém balení! Je to velká země. Proč ne. Už jsem si je jeden pořídila, k opalovacímu krému dostala volejbalový míč. Vracela jsem se domů s pořádnou bolestí hlavy a tlakem po celém těle, na čtvrt hodiny usnula na zemi u zpráv. Povedlo se mi však ještě upéct první chleba v Austrálii (myslím, ten můj, jinak tu chleba mají taky – a kůrka je navrchu – to zůstává ve stejném pořadí jako u nás). V devět jsem padla a nevyhrabala se z postele, až do půl desáte druhý den. Ráno mě, stejně jako to předešlé, překvapily zvuky, které se ozývaly z venku – opeřenci si tu se svými hlasovými možnostmi pohrávají úplně jinak a největším kápem je samozřejmě smíšek kookaburra, poslechněte si ho: http://www.youtube.com/watch?v=S0ZbykXlg6Q
Třetí den v Austrálii se nesl ve znamení větru. Vlny byly obrovské, plavání zakázané a loď do města nejela. Proto jsme zůstali v naší čtvrti, zašli na kávu, pozorovali surfaře a pak se doma věnovali hledání práce a ostatním povinnostem. Určitě se brzy vyjasní.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat