Tam u opery

Psáno v Neděli 29.11.

Blogger Kuala má velký rest. Téměř měsíc bez zápisu, ale můžu vám říct, že jste o moc nepřišli. Asi by se nikomu nechtělo číst každý den, že Lucinku bolí nožičky, ručičky, svalečky a prstíčky, občas také hlavička a pálí ji očička. Je to tak moje tělo dostalo za poslední měsíc zabrat tak jako nikdy. Směn mám v průměru šest až sedm za týden, ale byla tam i devítka. Většinou to vychází na jeden den volna v týdnu, ten ovšem věnuji své práci do Čech. Práci už zvládám bez sebemenších problémů. Někdy, když už jsem hodně unavená a uběhané, se přistihnu, že moje mysl je úplně někde jinde než tělo, to si někde běhá samo a ani mě k tomu nepotřebuje. Jenže to je taky někdy divný pocit a pak je potřeba se zastavit, napít se, nadýchat se do zásoby a běžet dál. Občas si od běhání v restauraci odpočinu na nějaké společenské události jako jsou svatby a nyní také vánoční večírky, kde pak poslouchám dlouhosáhlé proslovy a potkávám zaměstnance nadnárodních společností převlečené třeba za hippie. Po večerech pak sosáme helium ze zbylých balónků a při leštění skleniček máme o zábavu postaráno. Jedna ze svateb vypadala jako pohřeb....nejenže měli všude svíčky, ale měli ty nejdelší proslovy, téměř se nestihli ani najíst a všichni neustále brečeli....až na jednu slečnu, která se zřejmě z nudy opila a ve chvílích, kdy všichni tleskali, ona poggovala, když všichni ronili slzy, ona se smála. Pak z toho usnula. A mě tím rozbrečela taky. Smíchy.

V restauraci se nám i šéfkuchař ustálil a dá se s ním mluvit. Máme tam spoustu nových lidí a občas dost velký zmatek. Nezaměnitelnou atmosféru tomu všemu však dodávají různé osobnosti, které se v té šílené továrně na peníze setkávají - a to mě baví – třeba tento týden jsem tam poprvé viděla slečnu, která vypadá jako by vystoupila z Almódovarova filmu – výrazné barvy, až příliš smyslné rty a vysoké podpatky.

Předminulý týden se v Sydney zastavilo krásné zpestření az Čech. Rodiče kamarádky, která je v Melbourne, v Sydney byli na tři dny a tak jsme stihli projít Manly, botanickou zahradu, Rocks (nejstarší část Sydney, kde pracuju, ale nikdy jsem ji nestihla projít :)) a taky se podívat na Bondi na výstavu soch u moře - již tradiční vydařená akce. Jednou z nejvtipnějších bylo obrovitánské brčko zastrčené do hladiny oceánu. Dobrá výzva :)

Doma jsem byla poslední dobou tak málo, že jsem se se spolubydlícíma pořádně neviděla. Hanis se po deseti letech pomalu chystá zpátky do Cech a tak už jsem po něm převzala pokoj. Dnes jsem se do něj nastěhovala a docela si užívám. A budu si užívat domova ještě dva dny. Protože světe div se, krásně mi to vyšlo, že mám tři dny volna.
Dnes jsme také byli s Hanisem nakupovat a původně jsme měli jít domů pěšky, jenže to nešlo, Hanis je výborný prodavač a vynachválil mi tolik věcí, že jsem jich tolik musela koupit. Musel pro nás přijet Banán autem .)
Navečer jsme se vydali k moři a já si poprvé lehla na surf. Najednou ty vlny měly úplně jiný rozměr, než když do nich skáču. Zdály se silnější. No, ještě jsem se s nima nenaučila pořádně komunikovat, ale to přijde :)

Stále jsem ttu

Neděle, 1.10.2009 večer

Věc, která se mi ještě dnes ráno, zdála neuvěřitelná, se stala skutečností. Nejen, že jsem se za jízdy na kole trefila žvýkačkou do koše, ale také jsme s Kiki a Banánem ujeli 100km. Ráno jsme vyrazili první lodí do města, abychom na Start dorazili jako poslední (dřív jsme to prostě nestíhali).
Prvních třicet kilometrů šlo, do té čtyřicítky jsem myslela, že vypustím duši. Naštěstí jsme z rozpálené silnice dojeli do národního parku, takže jsem se probudila – a pak byl oběd. Jenže po obědě se špatně nastartovává. Podařilo se a úplně nejlépe bylo posledních třicet kilometrů, kdy jsme jeli podél pobřeží a příjemně nás ovíval mořský vzduch. To už mi šlapání přišlo naprosto přirozené a naopak mi přišlo divné, že ještě někdy v životě budu nohama pohybovat jinak. Do cíle jsme dorazili jako první z posledních :) a padli. Pocit to byl však k nezaplacení. Dokázali jsme to! Teď ležím v posteli a myslím, co všechno mám zítra v plánu. Všechny ty plány však nyní předčí jediný – spát, zaslouženě.

Účastnili jsme se této akce:
http://www.gongride.org.au/about/ride-maps.asp

Jeli jsme ze Sydney do Wollongongu- vypadala asi takto:


Zvětšit mapu




Úterý, 3.10. večer

Dnes měli dospělí Australané Vánoce! Také Sydney se zaburácelo pod událostí, která se nazývá Melbourne cup, největší dostihová záležitost Austrálie.
Všichni zaměstnanci museli do práce, protože restaurace měla v rukávu speciální akci přes oběd na počest zmíněné události. Tak i já jsem vstávala v osm, abych v deset byla nastoupená ve své čerstvě vyžehlené uniformě a pomohla s prostřením stolů pro dvě stě lidí. Uniforma ovšem nebyla potřeba. Pro tento den jsme dostali speciální úbor – kostým žokeje (bez bičíku). No, vypadali jsme trochu jako cirkusáci a ve pětatřiceti stupňovém horku se potili dvakrát tolik. Nicméně mě tento den opravdu bavil. Práce to byla jednoduchá, žádný stres, vše bylo připravené. Restaurace se v mžiku zaplnila dámičkami s klobouky a kytkami na hlavě v těch nejkrásnějších koktejlkových šatech. Lituju, že jsem nemohla fotit. Většina staffu si vsadila náhodně (formou „sweep“ - vylosováním) na nějakého koně, můj Mustaf s číslem 9 bohužel nevyhrál, ale těch pět minut, kdy byl hlavní závod a celé Melbourne i Sydney, ba celá Austrálie ani nedýchala, nikdo nemluvil, lidi jen pištěli, kvíkali, případně kleli, jsem si o to užila víc. Myslela jsem, že budu pracovat až do půlnoci, ale to jsem se jaksi spletla. Končila jsem odpoledne a kolegyně Míša taky, takže jsme se najedli, rozloučili už s, hosty, kteří už do té doby něco popili a vydali se do Darling Harbouru, kde v jedné restauraci pracuje její přítel. Tam jsme se potkali s jeho sestrou a dali si dva drinky. Teď se vracím domů, zrovna přijíždím do přístavu v Manly a opět si budu vychutnávat tu vánoční výzdobu, kterou minulý týden nainstsalovali do přístavu. Jedná se o výzdobu pro ty (pro Austrálii, kde se budem na Štědrý den válet na pláži v plavká – v uvozovkách) opravdové Vánoce.





Čtvrtek, 5.10. v noci

Už zapomínám, co jsem chtěla psát. Možná nejdůležitější je to, že si zvykám v práci a čím víc mi to jde, tím víc mě to baví. Lidé jsou tam také báječní – všemožné národnosti. Abych přiblížila naši restauraci (která je spojena s dalšími dvěma) – prace tam několik Indů, Indonésanka, Korejec, Češka, Holanďan, dva Poláci, Francouz, Maďar, Němka, Angličan, Irka samozřejmě několik Ozíků....a to jsem nevyjmenovala všechny. Parádní směsice. Se šéfkuchařem si na sebe zvykáme a myslím, že pochopil, že to jen tak nevzdám, takže po minulém týdnu, kdy mi dával čočky, zlidštěl. Už umím nosit tři těžké a čtyři lehké talíře v jednom tahu a poháry pokládám na stůl, nikoliv na zem nebo hostům do klína. Ze Sydney jsem toho stále moc nestihla a teď je několik dní bohužel nepěkně a práce hodně, ale energie také :).

Jak to napsal Topol

....a byl mimo a řek: Podarujte nebožáka, mladej pane... už zas nevěděl, kdo sem... ale já to věděl... ten umírající mrzák cejtil, že tam někdo stojí... všim sem si toho chtivýho záblesku v jeho očích a vykašlal jsem se na lidi okolo a říkám: Víš, kdo sem? Poznáváš mě? Tati! A ten ksicht zas votevřel oči a řek: Jo ty seš můj syn Michal, to víš, že tě znám... já vám, chlapi a kamarádi moji, měl strašnou chuť ho na místě srazit za to všechno, co udělal, za to, co udělal se sebou... jenže najednou přišla lítost a já pochopil, že tu někde je, musí bejt nějaká věc, kterou sme si nikdy s mym tatínkem neřekli, a že ho tehdy možná srazil nějakej běs... kterýmu já jsem nerozuměl... a že on je na tom teď strašně zle, hůř než zbitý zvíře... a dostal jsem šílenej strach, že už si nic neřekneme... že už je pozdě...

J. Topol, Sestra

Tak tohle jsem si přečetla asi pětkrát....



Tak t

Poprvé

Je nabíjející objevovat nové věci, dělat něco poprvé. Je většinou důležité, jak se to povede, jaký onen začátek zanechá dojem, vnímáme ho většinou stoprocentně a jako šablonu pro ty následující podobné zkušenosti. Dneska jsem se vzbudila jsem se ve dvanáct, protože jsem se v noci vrátila ve tři z práce. Poprvé jsem tak jela nočním autobusem – a trefila! Po tom devítihodinové běhání jsem samozřejmě nemohla jen tak usnout, takže jsem zabrala až po čtvrté hodině. Ráno jsem si poprvé pořádně zacvičila jógu na naší terase, abych trochu natáhla zkrácené šlachy z pinglování. Pak se mě Kiki zeptala, zda bych šla hrát volejbal, a tak jsem poprvé hrála volejbal na pláži a padala do písku, a pak jsem ho měla až v uších. Poprvé jsem se koupala v moři s čočkami na očích – a nevyplavaly, míč jsem viděla dál. Taky jsem poprvé (a doufám, že na posled) viděla Blue bottle Jellyfish (obrázek: http://images.google.cz/imgres?imgurl=http://farm1.static.flickr.com/4/9061366_412e7cf039.jpg&imgrefurl=http://www.flickr.com/photos/idonothaveacat/9061366/&usg=__VIM-Cqg23D8-h7l2A6hOcXqLorw=&h=375&w=500&sz=49&hl=cs&start=2&um=1&tbnid=wKsbsOMEVFNtTM:&tbnh=98&tbnw=130&prev=/images%3Fq%3Dbluebottle%2Bjellyfish%26hl%3Dcs%26lr%3D%26sa%3DN%26um%3D1). Je to slizká mrška, před kterou mě varoval Pavel – štípe.
Teď jsem poprvé sama doma přes noc a to nás ve středu byl plný byt. Vrátil se totiž z Čech Hanys, další spolubydlící. Řádně jsme se s ním přivítali, ale ve čtvrtek zase zmizel – za svou mámou. Část party jela dneska za ním, jenže to jsem nemohla, zítra musím do práce. Banán odjel spravovat nějakou elektrárnu v Queenslandu, Kiki dnes odletěla za ním do Brisbane. Takže jsem se doma uvelebila u televize s pizzou, abych zjistila, že reklamy jsou ve zdejší televizi na programu každých patnáct minut. Přepínala jsem mezi Bondem, Jamesem Bondem a Kódem, Da Vinciho kódem. Po chvíli mě to omrzelo, tak jsem se vrátila ke svému booku, notebooku. Dnešní den se mi líbil. A už se těším na další poprvé. Příští neděli jedem cyklistický závod – na podporu ulehčení těžkého života lidí s roztroušenou sklerózou. Na cyklistickém závodě jsem ještě nebyla.....

Gastronomická kulturistka

Až uplyne nějaký čas, tak zřejmě nebudu popisovat své zážitky tak podrobně jako nyní, ale teď jsou silné, a tak se mi lehce skládají do vět. Jak jsem psala, v pondělí jsem byla na prvním pohovoru, který nedopadl. Tak třetí den, kdy jsem tu byla, jsem se ptala Pavla, jednoho člena té naší české party, která se na Manly schází, zda neví, kde bych práci měla hledat. Nevím, proč zrovna jeho, každopádně to byla dobrá volba. Poradil mi, že bych se mohla přes jeho kamarádku zeptat v restauraci, kde pracoval, vařil. Tak jsem se tam vydala. Do velikánské nóbl restaurace pod Harbour bridgem, kde si hosti u rybích specialit vychutnávají pohled na operu. Byla jsem vyklepaná jako medúza, takže když mi paní manažerka vzkázala, že se na mě přijde podívat, pokud dokážu nosit tři talíře najednou, tak se na mě přijde podívat, na sucho jsem polkla. Moje rozklepané prsty naskládaly balancovaly s velikánskými masivními talíři a s křečí na tvářích jsem se usmála na syna majitele, který za mnou s touto zprávou přišel. Manažerka se tedy na mě podívat přišla. Zeptala se mě na mé zkušenosti a domluvili jsme se, že v pátek můžu přijít na zkoušku.

Za ty dva dny jsem si doma párkrát zkusila nosit talíře a v pátek se vydala zkusit kariéru gastronomické kulturistky. Předtím jsem se potřebovala stavit za Dorotou ohledně dalších informacích o zařizování víz. Jelikož jsem vyjela na poslední chvílí (čekala jsem, než se dopeče chleba a žehlila košili), tak se se mnou rytmus uběhané servírky vezl celé odpoledne. Pelášila jsem dlouhou George street, kterou se hrnou všechny kancelářské krysy a potvrdila si Honzovu radu, že pokud bych se řídila barvou na semaforech, tak bych se ve městě nikam nedostala. S Dorotou jsme si vyjasnily několik detailů. Na zpáteční cestu mi zbývalo čtyřicet minut (tam jsem šla tři čtvrtě hodiny),chtěla jsem si chytit autobus, ale neměla jsem lístek, bylo potřeba přidat, kmitat a to jsem si toužila dát ještě kávu. Říkala jsem ši, že bych si místo klasického „take away“ mohla dát něco jako „run away“. Tak jsem kličkovala dál a cítila se jako v Praze, kdy člověk jde, nekouká kolem, řeší jen to nejdůležitější, má jasný cíl. Stihla jsem to, i kafe na lavičce. George street jsem dala za dvacet minut. Byla jsem na večer připravená, tedy celkem. Manažerka Catherine mi ukázala plac, vysvětlila souřadnice, podle kterých poznám, kde najdu dané číslo stolu, představila mi bručouna šéfkuchaře Adama a mého spolu pracovníka Justina. Mým úkolem bylo připravovat chléb, roznášet jídlo a ostatní „maličkosti“podle čísel, která mi sděloval Adam. To byl občas kámen úrazu, není mu moc rozumět a kolikrát jsem netušila, zda v levé ruce držím klokana nebo hovězí. Většinou se to nějak vyřešilo, a tak jsem běžela pro další porce. Pod některými talíři se mi podlamovalo zápěstí, i když jsem držela v ruce jen jeden a modlila jsem se, aby jídlo zůstalo na svém místě. Kolegové byli velice milí a neustále mě utěšovali a předem uklidňovali, že si ze šéfkuchaře nemám nic dělat, že pořád všechny sekýruje. Vrcholným číslem mého večera byl kousek, kdy jsem nesla dva poháry na dlouhé stopce, postavené na talířku. Poté, co jsem jeden naservírovala pánovi u stolu 32 na pozici číslo jedna a už stála u pána na pozici číslo čtyři, stala se nevídaná věc. Jahody, které v poháru byly, šly napřed, pak sklenice a mně zůstal v ruce talířek s ubrouskem a na obličeji výraz: „Kde je tu nejbližší kanál? „ Okolní společnost setrvala v několikasekundovém napjatém tichu do chvíle než pán v růžové košili po mé vyděšené omluvě oznámil: „Nic se neděje, na sobě nic nemám, nic si z toho nedělejte“. To už u mě byla manažerka a já měla pocit, že tohle je konec.Naštěstí se vše rychle uklidilo, běžela jsem pro nový koktejl, ale měla jsem co dělat, abych fungovala dál. Když jsem vyšla znovu ven, musela jsem najít tu správnou polohu obličeje, aby se znovu objevil úsměv a prostě jsem musela jet dál. Další hodinu a půl. Nosila kalamáry, klokany, mušle, kraby, steaky, čokoládové kostky a znova také jahody a usmívala se. Když si mě Cathrine zavolala, aby mi řekla verdikt, čekala jsem něco jako: I am sorry, ale určitě to chápeš......Překvapila mě tím, že mi řekla, že by byla ráda, kdybych přišla znova. A ještě víc tím, že jsem se zamlouvala šéfkuchaři. No, tak jooooooo. Mám práci'!!!! Zítra mám další poloviční směna, a pak už naostro sedmičky.

Abych nezapomněla na můj společenský život. Ve středu jsem se potkala s Honzou, po pěti letech a v Sydney, v Newtownu, což je alternativní čtvť města. Mé oči spatřili antikvariát, kde byly v knihy naskládané v hromadách velkých jako kupy sena, knihy, knihy a zase knihy....tak tam se musím vrátit. Zašli jsme na pivo, do Indický restaurace a hlavně na výborný jazzový koncert, který byl na velice zajímavém místě, klub 505. Při cestě do přístavu, kde jsem potřebovala chytit svůj poslední trajekt na Manly, jsem ve vlaku viděla kopii Mosse z IT Crowd. Na rozdíl od Mosse nebyl moc stydliví a začal se se mnou bavit. Určitě pochopíte, že jsem se musela dost bránit smíchu, když mi oznámil, že IT studuje.

Ve čtvrtek jsem se setkala s Nikolou, spolužačkou ze střední, která tu je půl roku. Zašli jsme na pláž a popovídali nejen o našem životě, přáních a plánech v Sydney.
V sobotu jsem se s kamarádem Petrem/interně zvaným Předsedou/ vydala na Bondi (Kiki byla bohužel nachlazená a Banán začal pracovat na dizertačce), kde jsme si prošli pláž, pozorovali vlny pleskající o skály a vydali se na barbeque u Honzi a jeho spolubydlících na zahradě. To vám bylo lidu. Přemýšlela jsem, jaká je Bondi, od jednoho z hostů, jsem se dozvěděla, že pokud tam člověk jednou je, tak se říká, že se octne v jakési krásné bublině, z níž se těžko dostává. Věřím tomu. Ještě než to všechno začala, tak jsme se šli s Honzou pozdravit moře a pohrát si s vlnama. První koupááááání, hurááá. Kvůli dešti mi ujel poslední bus (a ty spoje nemám vůbec zmapované zatím), tak jsem zůstala na Bondi do neděle a ráno se vydala s Honzou, jeho spolu bydlícíma a Maxem surfovat. No já jsem nesurfovala, ale jen koukala a vlastně jim to i tak trochu záviděla. Zatím nevím, zda bych na surfování měla. Asi si na moře potřebuju zvyknout. Můj respekt jakožto středoevropana je zatím silný. Po úklidu zahrady jsme si dali zmenšené repeté bbq a pak se pomalu vydali každý svým směrem. U přístavu jsem si ještě dala půl hodinovou streetartovou kulturu – byl tam totiž performer na jednokole, ale na vysokém jednokole (mám pocit, že ten samý, kterého jsem viděla v Dublinu). Nechala jsem mu pár z drobných, co mi zbylo v peněžence a vyrazila už opravdu domů, zavolala babičce a šla si dát deset hodin spánku.

Je zajímavé, že jsem tu již dva týdny a jsem permanentně spokojená, ale v noci jakoby se psychika proti štěstí bouřila. Mívám tu občas podivné noční můry, což je pro mě novinka. Ale aby too nevypadalo, že se neobjevují žádné zádrhely......dnes jsem zjistila, že se mi rozbil foťák. Poslední fotku jsem cvakla ve středu, pak jsem zapomněla dobít baterky a myslela jsem si, že je to tím, že nefunguje. Není. Je porouchaný. Počkám na pár prvních výplat a zřejmě si koupím nový.....chjojojo. Nebo rovnou, uvidím. Promyslím. Taky tu máme nějaké podivné sousedy, ale to už je úplně jiná pohádka a především dost nesrozumitelná. Tak teď ještě přeložit slovíčka z jídelního lístku, kterým nerozumím a prospat se k novým zážitkům.

Posleední obrázky

- Jazzmeni
- Opera
- Kde budu pracovat
- Honza
- Noční odjezd lodí ze Sydney

Sydney

Foto dokumentace II.

Centrum Sydney a Mudgee

Psáno: Večer 12.10.
Viděla jsem operu, Harbour bridge a vdechovala městský Sydney vzduch. Dnes jsme se konečně dostali do města. Kiki jela k chiropraktikovi, který jí opravuje záda a já si dala bojovku a vyrazila na pohovor do North Sydney, což jsem zvládla na jedničku. V jednu chvíli se však fáborky ztratily a já tu zatracenou 41 nemohla najít. To už tam za mnou dojela Kiki, ale ani ve dvou jsme ji nenašli. Ukázalo se, že jsem si špatně napsala adresu. Café Perfecto bylo dost nóbl, a tak nebylo divu, že když jsem oznámila, že zatím nemám víza, dostala jsem místo práce jen výborné cappuccino. Nevadí. Uvidí se, co bude dál.

Sešli jsme z North Sydney na Harbour Bridge, na pivo k opeře, botanickou zahradou do centra a já jenom zírala. Byl tam docela frmol. Všichni se někam hrnuli a my s nima. Došli jsme za Kikininou kamarádkou a rádkyní Dorotou pro tipy ohledně víz a vypadá to, že bych za měsíc měla sedět ve škole. Na měsíc bych měla angličtinu, pak dva měsíce prázdnin a pak třeba turismus. To fakt ještě nevím, tak jako tak si nebudu moct dovolit nějakou skvělou školu. Je to ovšem tak, že pokud chci dostat pracovní víza (resp. Studentská, na která se dá legálně pracovat na poloviční úvazek), tak mi nezbývá nic jiného, než nějakou školu studovat. Dobré školy jsou však drahé. Každopádně teď už vím, že zůstat chci a udělám pro to maximum, aby se tak stalo. Trochu pochroumané jsme se odebrali k přístavu, odkud nám na Manly jezdí loď (cca 30min, rychlejší verze 15). Je to krásná cesta, kterou nám dnes ještě dozdobil západ slunce. Byl to pohled jako z pohlednice: vzdalující se mrakodrapy, opera a Harbour bridge v oranžovém závoji. Slovy Kiki: Peklo v nebi. Centrum Sydney je plné Asiatů, připadala jsem si jako doma, jako když jsem bydlela na Libuši.

Je to dost zvláštní, že jsem ne letiště Sydney přiletěla téměř před týdnem, ale jeho centrum jsem viděla až dnes. Minulý týden jsem se vzpamatovávala z jet lagu a o víkendu jsme nakonec opravdu opustili Fairlight a jeli směr Mudgee na křtiny syna Jirky z party lidí mezi které jsem se tu dostala. Vyjeli jsme téměř v poledne a jeli až do večera, protože jsme zastavovali na dvou vyhlídkách v Blue Mountains (setkali se s Aborigincem, který říkal, že procestoval Polsko a Maďarsko) a také na jídle v Mt Viktorii v hotelu Imperial. Pokud se sem někdy dostanete a pojedete tímto směrem, tak se tam určitě stavte. Je to taková příjemná Pub v anglickém viktoriánském stylu. Téměř každý den hraje živá hudba a my si tam dali ty největší hamburgery na světě, ke kterým se podávají ty největší hranolky v celém vesmíru! Prostě Austrálie - žádné crcání. Nad krbem visí obraz z konce 19 století, na které u četby odpočívají paničky. S Kiki jsme si zkusili něco podobného zaranžovat, Banán vyfotil a s plným břuchem jsme vyjeli dál, cucali bonbóny, vychutnávali výhled na hory a já myslela na to, zda mají nějakého Krakonoše, nějakého patrona. Zapomněla jsem to zjistit. Z Anglie jsme se dostali rovnou do Klondiku. Mudgee bylo postaveno především pro místní zlatokopy. 70Km se nachází místo, kde bylo poprvé nalezeno zlato. Sešlost při příležitosti Josephového křtu nebyla vůbec malá. Čechů nás tam bylo osm a zbytek cca do počtu 25 příbuzní z Beckininý strany plus několik místních. Chvíli jsme se cítili jako v Čechách, především, když jsme seděli u ohně a povídali si. Pak jsme začali hrát fuzzy duck hru – no to si někdy zkusíme a šli spát do stanu. Ráno nás vzbudila příroda. Na Farlight říká Kiki, že je to jako vzbudit se v zoo. V tom případě musím říct, že to byloo jako vzbudit se ve voliéře. Rychle jsme se hodili do gala a šli do kostela. Je paradoxní, že jsem si na první křtiny musela zajet až do Austrálie. Kněz byl skvělý, dost sympatický a uvolněný, což dokázal i odpoledne na barbeque, když vyprávěl o svých hippie letech. Po obřadu jsme zajeli na dvě vinice a při ochutnávání vín se připomínka Čech změnila ve Francii. Tento dojem trochu narušili moji první živí klookani (první klookan, kterého jsem viděla byl samozřejmě mrtvý). Ještě jsme se stavěli v Honey Heaven, kde prodávají medy všemožných i nemožných příchutí. Odvezla jsem si domů eukalyptový. Posléze následovalo pravé slavnostní uvolněné posezení při grilování. Všichni lidé byli nesmírně příjemní a nálada výborná. Však také po několika dnech vylezlo sluníčko, kolem se rozprostírali nekonečné vinice, víno ani výborné jídlo nedocházelo a jaro vonělo. Děti kolem dováděly a dospělí si notovali a vychutnávali. Za několik hodin jsme se bohužel museli rozloučit a vydat se směrem Sydney. Samozřejmě jsme se stavěli v Imperialu, na další vyhlídce v Blue Mountains, vycucali další dávku bonbónů a s pocitem skvěle prožitého víkendu padli do postele.

Tudy jsme jeli:

Zvětšit mapu

....a teď

Dnes jsme se zase chystali do města. Jenže bylo opět hnusně. Když se začalo dělat hezky, tak už zas bylo moc pozdě, ale to vydrželo tak dvě hodiny....nyní opět prší. Já se picnu. Tak jsem alespoň měla čas sem přidat fotky. Kiki říká, že nesmí furt jíst. No, neměla by. Bohužel jí není moc dobře....ale chuť k jídlu pořád má, takže snad to nebude tak zlé :)
Alespoň jsem si domluvila první pohovor. V kavárně, v North Sydney. Na pondělí. Tak to už do města musím, i kdyby padali klokani. Na víkend možná pojedem do Mudgee - celkem dálka a možná uvidím i proslulé Blue Mountains. Prosím, prosím, ať je hezky.

Dokumentace prvních dnů

Na fotkách:
Kiki, Banán, Péťa, já, kolo, nové ťap ťapky, výhled na Sydney z North Head, Sydney po bouřce (ta se sluníčkem), Caution z vichřice, surfaři a rackové.

První tři dny z hlavního dějství

S tím australským počasím to ve výsledku nebylo až tak horké. Jen, co jsem vystoupila na letišti (6.10.2009, v 7:00 AM místního času), slyšela jsem bubnování na střechu a nebyli to aboriginci, ale déšť, který bych spíš čekala v Londýně, z něhož jsem o 23 hodin dříve odletěla. Kontrola na letišti si mě vůbec nevšímala, propustili mě bez sebemenšího šacování a ptaní. Hodinu jsem čekala na Kiki a Banána – moji budoucí spolubydlící. Virgin Atlantic (společnost, s níž jsem letěla) totiž nepočítala s posunem času, ke kterému během noci mého letu ve velké části Austrálie došlo. Setkání to bylo velké, po dávce objetí jsme se vydali na Manly. Jelikož jsme jeli autem, tak jsem měla dost času a prostoru na to, abych Říkala jéééé. Už když jsem do Sydney přilítala, tak jsem byla uchvácena zelení, které je v celém městě spoustu. Z výšky pak čtverečky z domů nevypadají jako suché krabice, ale jsou všechny ohraničené zelení.

Na Manly, což je jedna z největších pláží Sydney a ráj surfařů (společně s Bondi beach, která je ještě známější) jsme si dali výbornou snídani a ještě jsem byla dovezena na North Head – část národního parku s úžasným výhledem na město.

Do nového domu jsem dorazila se slušným náběhem na jet lag, ale ještě předtím, než jsem mu podlehla úplně, tak jsem byla probuzena překvapením, které tu na mě čekalo. Kiki mi zavázala oči a s Banánem mě zavedli na terasu. Vůbec jsem nevěděla, co mám od této bojovky čekat. V duchu jsem si říkala, že by tu byl skrytý bazén? Proto jsem začala trošičku brzdit – bála jsem se, abych v něm neskončila. Stálo přede mnou něco naprosto odlišného, neuvěřitelného – KOLO. Krásné červené horské kolo. Tak mi bylo popřáno k narozeninám v Sydney. Slzy se mi hrnuly do očí, protože to bych si bývala přála úplně nejvíc. Druhým dárkem na přivítanou byly pro zdejší život nezbytné flip flops a ručník. Pane jo.

Ale pak už jsem opravdu začínala být unavená. Jenže byli teprve teprve dvě odpoledne. Jaký nesmysl. Měla jsem pocit, že je čtvrt na 28, cítila se jako duch a stala se vzorem pro příznaky jet lagu, jak ho popisuje wikipedie: dezorientace (fakt jsem netušila, kde jsem), nevolnost (kdo by se po tom jídle v letadle divil), bolest hlavy (to zřejmě byla ta becherovka na letišti v Londýně), nespavost (s tím bych v tu chvíli problém neměla), dehydratace a nechutenství (viz. bolest hlavy), podrážděnost (nedokážu posoudit), iracionální chování (opravdu to patří do příznaků?). Prostě duchem stále někde jinde. Nicméně, bylo mi zakázáno jít spát, abych měla větší šanci se se změnou vyrovnat, a tak jsme vyrazili k pláži na pivo. Zde jsem se seznámila s několika novými lidmi a také s tím, že je tu opravdu spousta věcí naruby. Nejde jen o to, že se jezdí na druhé straně silnice, ale třeba u nás bývá před bouřkou dusno, zde je až po, mimochodem brzdy na kole jsou také na řidítkách prohozené. Ještě ten večer jsem hrála ping-pong a šla spát o místní půl jedné v noci. Kámenem úrazu bylo, že jsem se vzbudila hrozně brzo, už od půl osmé jsem tu pobíhala po bytě. Nemohla jsem si pomoct. Banán, který se před devátou chystal do práce, mi nabízel výměnu. Jenže, co já vím o elektrárnách.....

Odpoledne jsme s Kiki vyjeli na kole, nakoupit věci potřebné k životu. Hned se objevila další překvapivá skutečnost. Šampóny, zubní vody a sprchové gely si můžete koupit téměř v litrovém balení! Je to velká země. Proč ne. Už jsem si je jeden pořídila, k opalovacímu krému dostala volejbalový míč. Vracela jsem se domů s pořádnou bolestí hlavy a tlakem po celém těle, na čtvrt hodiny usnula na zemi u zpráv. Povedlo se mi však ještě upéct první chleba v Austrálii (myslím, ten můj, jinak tu chleba mají taky – a kůrka je navrchu – to zůstává ve stejném pořadí jako u nás). V devět jsem padla a nevyhrabala se z postele, až do půl desáte druhý den. Ráno mě, stejně jako to předešlé, překvapily zvuky, které se ozývaly z venku – opeřenci si tu se svými hlasovými možnostmi pohrávají úplně jinak a největším kápem je samozřejmě smíšek kookaburra, poslechněte si ho: http://www.youtube.com/watch?v=S0ZbykXlg6Q

Třetí den v Austrálii se nesl ve znamení větru. Vlny byly obrovské, plavání zakázané a loď do města nejela. Proto jsme zůstali v naší čtvrti, zašli na kávu, pozorovali surfaře a pak se doma věnovali hledání práce a ostatním povinnostem. Určitě se brzy vyjasní.

Předehra

Na cestu jsem se připravovala několik týdnů, dokončovala první rok magistra, pak přerušila, horlivě balila, až jsem z toho dostala horečky, loučila se a nervovala se, pak se uklidňovala, protože jsem věděla, že se mi nemůže nic stát. Jela jsem přece za svou blízkou kamarádkou Kristinou.

Takže se to opravdu stalo: 1. 10.2009 jsem za doprovodu Evičky a Martina dorazila na Ruzyň a odletěla. Zatím však jen směr Londýn. Zde na mě čekala Liz, Irka, má spolu bydlící z Finska, kde jsme obě byli na Erasmu. Setkání to bylo velké, stejně jako hodiny na St. Pancras. A ty nám začaly odpočítávat dva společné dny. Byly skvělé. Společně s jejím bratrem Johnym, který se právě vrátil z Hong Kongu jsme ochutnali trochu z londýnského nočního života, druhý den nového Almódovara v kině, kde se nedalo dýchat a vyprávěly si všechno, co víme o lidech, kteří nám už tři roky chybí.




















Setkala jsem se také s kamarádem Alem, Australanem, který sedm let žije v Northleach (severozápadně od Londýna). Společně jsme pracovali v hotelu, který vlastnil táta od rodinu, u níž jsem přesně před sedmi lety začala kariéru au-pair. Prošli jsme se kolem Temže, dali si piknik u Tower Bridge, vyprávěli si a možná jsem v Alovi ještě víc probudila stesk po domově – tedy doufám, že se brzy vrátí domů a možná se setkáme v Sydney.



















Poslední den jsem strávila s Petrem – rok v Londýně žije, v jamajské čtvrti. Zrovna se vrátil z novinářské mise v Irsku, s kašlem, takže jsme si celý večer popíjeli čaj, koukali na filmy, povídali a ochutnali jamajské Jerky chicken. Výborné. V den odletu jsem nemohla dospat, nevěřila jsem sama sobě, že mám někam letět.
















Petr přišlíbil, že pokud se mu podaří sepsat články, které měl do večera odevzdat, pojede se mnou na letiště. Do poslední chvíle nebylo jisté, zda to zvládne. Zvládnul a já byla nesmírně ráda, že se mnou jel. Na letišti jsem totiž měla menší problém s check-inem. Nějak se jim nedařilo přiřadit mi sedadlo. A tak jsme tam stáli, já dost napjatá. V hlavě mi hrála písnička: Ztratila Lucinka bačkorku..... a Petr vzpomínal na jeden z dílů IT Crowd, kde na letišti vyvolávají cestujícího Petr Fille (což v angličtině ve výsledku zní jako pedofil) a paní za přepážkou vzpomínala na další vtipná jména, se kterými se setkala (jako Chris Mas, další znělo jako terorista). Po chvilce napětí mě vzali s sebou!!! Vzali i mých pár kilo navíc (myslím ty v tašce) a šli jsme si dát posledního panáka Becherovky (co Petr přines) před odbavovací halu. Pak jsem málem nestihla letadlo, ale jenom málem.....letadlo vzlétlo se mnou na palubě a s ním se zvedla i opona.















Teď už jen zjistit, jaký žánr tato hra bude: Komedie, drama, tragédie nebo všechno dohromady. Hlavně nechci dostat jen nějaký štěk :)