Tak já to tedy řeknu...

....blogování je zas na chvíli konec...

Ještě trocha poznámek ze Sydney.

Poslední tři měsíce svého pobytu jsem nepsala, protože jsem byla plně zaměstnána školou, kafíčkem a těmi svými „funkcemi“ (rozuměj obsluhováním na společenských akcích – angl. Function)
V kafíčku jsem začala pracovat v květnu a musím říct, že jsem tam prožila čtyři spokojené měsíce. Jak jsem říkala, vlastní ho Turci a vlastně tam pracují také převážně Turci, pak dvě Číňanky, Polka a Bangladéšan. Elsa a Harry jsou tak krásní lidé, že tomu člověk nemůže ani uvěřit. Nejenže jsou to výborní rodiče a k sobě se chovají skvěle, ale jsou neuvěřitelně otevření a vtipní. Zvláště Harry je postavička sama o sobě. Mezi zákaznicemi má asi tak 129 holek, se kterými prý chodí a zve je na rande. Mezi jeho nejoblíbenější vtipy patří při vyvolávání zákazníků, kteří si něco objednali:
Flat white with 8 sugars a nebo když se zeptá: A na co čekáte vy? - odpověď: Long black. Harry: Tak to bude ještě půl hodiny.
Vždycky když se mě ptal, co budu dělat o víkendu, tak mi říkal, ať mu zavolám, že půjdem na večeři. Po víkendu bylo jeho oblíbené: Lucy, tak já jsem kvůli tobě nemohl nic dělat. - Říkám: Proč Harry? - Protože jsem celý víkend čekal u telefonu a doufal, že zavoláš.
Prostě pošuk s krásným srdcem. On ani neví, kdy má přesně narozeniny. A Elsa – padesátiletá žena jako obrázek, přísná, ale tak akorát. Loučení tam bylo proto neskutečně těžké. Věděla jsem, že lepší místo v kavárně jsem nemohla najít (a možná bylo i lepší, než kdejaké místo v kanceláři) Vkládali ve mně důvěru, nikdo mě za nic nepeskoval, nepoňoukal a případně jen konstruktivně řekl, co by si představovali. Podrželi mě, když jsem byla opravdu zaneprázdněná školou. Se stálými zákazníky jsem se znala jménem, věděla jsem, co si objednají, kolik mají dětí, jak moc nacpaný bývá jejich vlak po ránu, kde byli na dovolené a kam by se chtěli podívat.

Další důležitou náplní byl TESOL. Kurz, který mě stál nejen dva tisíce dolarů, ale také spoustu nervů, pochyb, ale ve výsledku mi dodal znalosti a sebevědomí k tomu, abych mohla učit angličtinu. Vlastně to bylo ze začátku nepředstavitelné učit angličtinu v angličtině. Kromě 4 prací a 4 testů jsme ke splnění kurzy museli nnavštívit 6 profesionálních hodin a pozorovat, co se nám na hodinách líbí a co ne. A pak především odučit 6 svých vlastních. Učili jsme studenty naší školy, kteří na naše zkušební hodiny měli vyhrazenou jednu vyučovací hodinu během dne. Já jsem vždycky měla největší problém s tím, že jsem nestihla vše, co jsem chtěla. Musím říct, že 5 ze 6 hodin, co jsem měla, byly skvělé a bylo vidět, že studenti si je užili. Poslední hodina se také povedla, ale pro mě to byla křeč. Byla jsem po těch osmi týdnech, kdy jsem spalla 4 až pět hodin denně tak vyčerpaná, že už jsem to jen chtěla mít za sebou. Navíc se mi stala taková nepříjemná věc, že mi před hodinou nešel otevřít soubor s mými pracovními listy a tudíž jsem musela hodinu odložit na další den. Moje nervy byly na padrť. Vtipné bylo, že téma mé hodiny bylo: Unexpected situations (Nepředvídatelné situace).
Ze začátku bylo těžké sjednotit naší skupinu. Já, tři Korejci a Thajka. První dvě hodiny jsme totiž měli připravovat dohromady. Jenže s Korejci se nedalo jaksi dohodnout. Připadalo nám s Thajkou, že nemají ponětí o tom, co to znamená diskuze. Nebyli schopní poslouchat a už vůbec ne na návrhy reagovat. Hned je bez promyšlení a vysvětlení zabíjeli jiným názorem. No, myslím, že se nám všem ulevilo, když jsme si začali pripravovat své vlastní hodiny. Nakonec se z nás stali dobří kamarádi a dělali jsme si srandu z našich neshod. Ono na všem měl také zásluhu stres. Každý den 5 až 6 hodin ve škole. Pak ještě tak 3 hoďky příprava na další den, do toho někteří práce. Měli jsme však úžasnou učitelku, Rosemary. Australanka ke třicítce. Před rokem se vrátila po dvou letech z Japonska. Cvičí jógu, studuje anglickou literaturu a v hlavě to má úžasně srovnané.
S Korejci byla kolikrát dobrá sranda. Jejich všetečné otázky neměly chybu. Jako třeba tato: Lucy, proč se pořád tak červenáš? Já říkám protože je tu vedro (a to bylo, topili tam o sto šest) a protože se třeba někdy stydím, bojím. Ale ve skutečnosti jsem se jich v tu chvíli chtěla zeptat, proč jsou pořád tak žlutí.
Jednou z nejvtipnějších situací bylo, když jsme se učili gesta a rozkazy. Stella, jedna z Korejek, ukázala správné gesto, které mělo vyzvat všechny k tomu, aby si sedli a řekla (:šit daun:). To oni někdy mají problém s výslovností. No já měla co dělat abych nevyprskla smíchy. To jsme se totiž ještě moc neznali, později jsem se je snažila opravovat a ze šit daun jsme po pár týdnech měli úžasnou prču společně s dalšími perličkami jako :tejk a šit: apod.
Pak ještě jedna příhoda ukazující kulturní rozdíli. Nacvičovali jsme si pyramidovou diskuzi. V jedné skupině byli jen a jen Korejci. Když se jejich skupina měla s tou naší dohodnout, jaké tři věci bychom si společně vzali na pustý ostrov, dalo naší skupině dost velkou práci přesvědčit je, že pytel rýže opravdu není to nejdůležitější.
Takových situací byla spousta. Ještě jedna z mých hodin. Do jednoho plánu své hodiny se mi povedlo napsat, že budu pro prezentaci gramatiky používat: „body and toys“. Rosemary se mohla potrhat smíchy. Bylo to zábavné, to zas ano. Především, když se v druhé půlce ke kurzu přidala jedna Brazilka a dva Australani (tedy původem z Koreje, ale spíš Ozíci).


Jsem v autobuse z Londýna do Prahy. Už tolik nesmutním, těším se domů. Ale víte jak, ten smutek znamená, že to bylo dobré, že to stálo za to. Ze začátku to bylo všechno hodně těžké, sáhla jsem si párkrát na dno, ale vyplatilo se to. Ted tedy přichází otázka:

Co jsem si dokázala? ( Smysl této otázky pochopí nejlépe Honza s Janou :)
že po těžkém období přichází to lehčí a že vše má ve výsledku svůj smysl
že můžu jet na druhý konec světa a neztratím se
že dobří lidé ještě žijou a je krásné mít je kolem sebe
že nezáleží na tom, co děláte, ale pro koho to děláte a zda to děláte s radostí
že ne všichni kuchaři jsou k...i (jako Adam z Wolfies)
že kamarádi jsou s vámi, i když jsou úplně na jiném kontinentě
že mohu na kole ujet 100 km za den
že mé tělo není ze železa a při nesprávném zacházení se láme


Co jsem se naučila?
nosit tři talíře se steaky a nebo pět s deserty
prostírat stůl
vázat kravatu (i když to už jsem možná zase zapomněla)
trochu učit angličtinu
pít sojové mlíko a jíst ke snídani weet bix s jablkem či banánem a javorovým sirupem
dělat bbq
ležet na surfu
běhat
nejezdit bez helmy
zdravit otázkou : Jak se máš?
Říkat za každou druhou větou: alright (v kombinaci: Iam alright, You are alright. Thats alright. Všechny univerzálně oslovovat guys (na věku nezáleží) a každého ujišťovat že „No worries“



Jak jsem psala Hong Kong byl zajímavý. V Anglii jsem se viděla opět s Liz. Ta mi nabídla, že můžem jít na stand-up comedy show, kterou natáčí BB2. Neuvěřitelná sranda. Já jsem sebou vzala pana Jat laga. Naštěstí se neprojevoval moc. Nicméně Jason Byrne (jeho to byla show) vyprávěl o manželství a pak jak požádal svou manželku o ruku v Praze. Šlo mu o rozlišnou výslovnost, kterou mají Irové (on je Ir) a Angličani. Tak se jen tak zeptal, zda je tam někdo z Čech. Asi jsem ho dost překvapila, když jsem řekla – Tady a řekla jsem mu, že mi říkáme – Praha. Pak jsem mu udělala radost svou anglickou výslovností Prahy, protože byla spíš irská. Prohodil ke mně pár vtípků a bylo to. Tak tak jsem se dostala do BBC :)
Další den jsem jela do Cotswoldu, kde jsem dělala Au-pair před osmi lety. Rodina bohužel nebyla úplná. Otec od rodiny umřel v autonehodě. Děti mě nepoznaly, ale byly úžasné. Šli jsme na malou pouť, na autíčka. To vám byla taková zábava. Všichni tři jsme byli v sedmém nebi. Pak pro mě přijela kamarádka, kterou jsem neviděla sedm let a povídali jsme a povídali. A pak zase Londýn, Liz a její spolubydlící. Moc hezké odpoledne, které trochu zkazil nástup do autobusu, ale už jsem skoro v ČR, takže žádné násilí.

A to je asi vše, přátelé. Možná zase jiný blog, někdy.........nebo po čase opět zde.

Gong: Hong Kong

Dlouho jsem nepsala...resty dodám. Nyní však aktuálně z Hong Kongu:

Psáno v úterý 14.9.
Sedím ve svém pokoji v New International House v Chunking Mansions 36-44 Nathan Road, Tsim Sha Tsui, Hong Kong. Sedím na posteli, opírám se o stěnu a přitom se nohama opírám o protější stěnu. Tak velký pokoj mám. Slzy se mi řinou po tvářích a to jsem si říkala, že už jsem je snad všechny vyplakala v Sydney. Zřejmě ne. Jsem tu třetí den, takže Jet lag zřejmě odezněl a přišly slzy. Nevím, zda jsem někdy odlétala od někud tak smutná. Když jsem odjížděla z Anglie, tak jsem se domů spíš těšila a připadala jsem sii jako Honza, který byl vypuštěn do světa, aby nabíral zkušenosti....tak jsem si připadala, že si přináším nové zkušenosti ve svém ranečku. Když jsem odjížděla z Finska, bolelo to sakra. Jenže jsem věděla, že by stejně nemělo cenu zůstat, protože všichni Erasmáci odjížděli a navíc na mě doma čekal tenkrát můj nový přítel. Jenže teď je to všechno obráceně. Jak jinak, byla jsem v Austrálii. Odlétala jsem a musela jsem opouštět všechny, kteří mi přirostli k srdci a odjíždět sama. Nechala jsem tam své kamarády, spolubydlící, práci a hlavně přítele. Takže jsem se při každém loučení cítila, jak se mé srdce napíná a odtrhává od sebe místa a lidi, kteří k němu přilnuli. A bolelo to, hrozně to bolelo. Až jsem měla pocit, že je opravdu roztrhané, absolutně na cucky. Teď se zřejmě snaží dávat dohromady a křičí bolestí. Proto jsem opravdu ráda, že jsem se zastavila před návratem tady. Nechci přijet a vzpouzet se tomu, co bude přede mnou. Těším se, těším a chci, abych byla schopná to dát najevo a nebýt duchem stále v Sydney.

Dopsáno ve středu 15.9.

V Hong Kongu jsem třetí, vlastně dá se říct čtvrtý den. Přiletěla jsem v deset večer v sobotu 11.září. Naštěstí jsme se nevrhli ani do jednoho z věžáků, které tu jsou. Kontroly byly v Sydney tak přísné, že jsem byla povolána na speciální kontrolu. Musela jsem si přečíst A4 podmínek kontroly a souhlasit. Z mého potu do čtyř vteřin poznali, že nejsem teroristta. Tak jsem jen poznamenala, že celá kontrola trvá kratší dobu, než přečtení podmínek a zdůvodnění kontroly. Celník se zasmál a já se vydala na cesty. Sedla jsem si vedle staršího Číňana. Připravil mě na Hong Kong a především mi potom pomohl najít autobus do hostelu, nasměrovat a dát mi spoustu rad. Byl moc fajn, pan Ho.
V Hong Kongu pršelo. Nathan street nevypadala jako půl dvanácte večer. Světla od neonů jako ve dne. Lidí jako na spartakiádě. Jen, co jsem vystoupila, už mi nabízeli hostel. Pak ke mně přišla paní, která mi řekla adresu mého hostelu, aniž bych jí ji řekla já. Divné. Pak jsem zjistila, že v tom jednom věžáku je 80 procent hostelů v Hong Kongu. Průchod by mě za normálních okolností dost vyděsil. Představte si Václavák a Hlavák dohoromady (černoši, pakistánci...jako komáři a každý k vám jde s otevřenou náručí a něco nabízí, viz wiki: http://en.wikipedia.org/wiki/Chungking_Mansions )..
Jenže mně to bylo jedno. Chtěla jsem být hlavně na pokoji. A za chvíli byla. V tom kamrdlíku. V letadle jsem se koukala na Burtonovu Alice in Wonderland a začala jsem si připadat dost podobně. V pokoji jsem si připadala příliš velká, protože je sám o sobě dost malý a na ulici zas jako pidižvík, protože tam se člověk mezi ostatními lidmi a především mezi věžáky ztratí. V neděli pršelo a mě se stejně nikam nechtělo. Byla jsem unavená, tak jsem zůstala na pokoji ve společnosti Flight of Conchords a třídila fotky. Vtipné bylo, že v pokoji není denní světlo, takže těžko říct, jak to pomáhá na lehké jet lag, který jsem prožívala.

V pondělí jsem se osmělila a vešla do ulic. Hned v první půlhodině jsem se slušností, ale také potřebnou razantností odmítla dvě nabídky na ušití obleku, čtyři nabídky na výhodnou koupi hodinek a kabelek, tři nabídky masáže nohou a jednu nabídku výborného ostříhání. Každý tu jasně pozná, že jsem cizinec a pochybní obchodníci se na vás slítnou jako komáři.
Po návštěvě informační kanceláře jsem se vydala na ostrov Hong Kong, který je naštěstí od Kowloonského poloostrova dost liší. Na Kowloonu jsou téměř všechny hostely a hotely, na Hong Kongu zase kancelářské budovy a staré centrum. Tento ostrov je jeden velký kopec, proto tu postavili 800 m eskalátory. Ráno jedou dolu, odpoledne nahoru. Prošla jsem si město, navštívila Man Mo Temple a trhy. Jenže tolik lidí, chtěla jsem utéct....prchla jsem do zoo a do botanické zahrady. Najednou jsem mohla dýchat. Po týdnu v australském Severním territoriu (čtvrt člověka na kilometr čtvereční) je Hong Kong (6460 lidí na kolometr čtvereční!!!) dost velký šok.
Čas mi vyšel parádně tak, že jsem ještě stihla dojet lanovkou na takový Hong Kongský Petřín (Peak Tower) a podívat se na město z výšky. Jen, co jsme dojeli nahoru, lanovkou se rozlinulo tipické asijské: „ooooooo.“ Výhledy jsou na Hong Kongu asi to nejlepší. Byla jsem nahoře tak hodinu. Přijela jsem těsně předtím, než se stmívalo a koukala jsem se, jak se město postupně rozblikává. Na obloze žádné hvězdy nebyly, všechny spadly dolů. Byla to neuvěřitelná 50 minutová podívaná.
Pak už jsem se poslušně vrátila do hostelu.


Úterý:
Ráno si jdu pro svou obvyklou snídani (Custard Bun with Coconut). Po průměrné frontě na kasu, čekám nevídanou frontu na výtah. Nejraději bych snídani snědla ve stoje, ale držím se. Výtah podle norem unese 8 lidí (velikosti, do který se v Čechách nasoukají tři lidi a už ho považují za plný), občas z něj však vystoupí deset kousků. Jo, tak tam čekám s tou snídaní a otevřou se dveře....tam černo, vidím samé pytle a cítím nevkusný smrad. Z odpadků se vysype paní uklízečka a začne tu haldu pytlů vyndavat. Je mi jí líto. Divím se, že to cestu s odpadkama přežila. Myslím, že ta rouška, co má, jí nemůže moc pomoct. To je na plynovou masku. Nicméně, musíme nastoupit do stejného výtahu. Přežili jsme. Obstarání snídaně trvalo 20 minut. Snědeno za 3.
Šla jsem nakupovat, ale neměla jsem svůj den (den, kdy jsem smutnila po Sydney a začala psát tyto poznámky). Večer jsem se setkala s Keithem, který tu pracuje a bydlí...už tři roky. Říkal, že je tu především kvůli práci. Mezi další klady patří noční život, možnosti k cestování a dobré jídlo. Stále si však nezvykl na nedostatek prostoru. Ten ve městě není nikde. Byty jsou tak malé, že si ani nemůžete přivézt suvenýry z dovolené. Není je kam dát. Auto tu má málokdo, protože se nedá níkde parkovat. A i v dobrých restauracích jsou stoly na sobě přimáčknuté jako v menze ve Voršilské. Zašli jsme do výborné domácí restaurace. Umyli jsme si nádobíčko v čaji, jak se to tu dělá a snědli výbrné kuře na fazolové omáčce a možná ještě lepší vepřové na medu a nevím čem. Bylo to lepší než fishballs (i když ani ty nejsou špatné), které jsem měla k obědu (ty se tu dají kopit opravdu na každém rohu za 5 babek).
Pak jsme se natlačili do jednoho z místních barů a povídali. Potřebovala jsem někoho vidět. Bylo mi líp a byla jsem přpravená na další akci.

Středa:
V pekárně neměli můj oblíbený custard bun, zkusila jsem kokosovo ananasový a ten je možná ještě lepší. Tak ted mam dilema. V půl jedenácte jsem vyrazila ven. Jednou ferry na Hong Kong ostrov, další na Lantau ostrov. To byla jízda. Vlny jsem cítila až v nose. Lantau je zase úplně jiný. Je tam hodně přírody a spíše tradiční. Nejvíce lidí se sem jezdí podívat na největšího venkovního budhu v Po Lin Monastery. Podívala jsem se na něj také. Zdálo se mi, že mi pořád mává. Asi, že odjíždím. Také jsem mu zamávala. U kláštera jsem si dala vegetariánskou baštu, nakoupila suvenýry a odjela do benátek Hong Kongu. A hned mi bylo jasné, že jsem v jiném světě. Malá vesnička Tai-O je sice napůl přizpůsobená turistickému ruchu, ale je vidět, že za autobusovým nádražím se žije ze dne na den. Plechové domečky na kůlech zamknuté na visací zámek kolem nichž pobíhají psi. Na trhu, který zel prázdnotou jsem si koupila tříšť z manga. Byla výborná. Pak se ke mně přidal starší pán, který si chtěl povídat. Prý překládá a občas provází průvodce. Povídal mi o tom, jak tam lidé žijí, že to není žádná sláva mi bylo jasné. Byl milý, nabídl mi trochu sušených pomerančů v medu a povídal a povídal. Došli jsme ke klášteru a tam uhodil. Jestli si nechci nechci koupit vějíř, že je sám dělal. Chtěla jsem mu říct „Dědo, přesně tyhle jsem viděla po celém Hong Kongu, i v Čechách se takovédle prodávají.“ ale nechala jsem ho. Bylo mi jasné, že to nemá lehké. Navíc se to snažil střelit za přehnané pálky. Tak jsem mu před oltářem v kapličce dala deset dolarů jen tak na přilepšenou a řekla mu, ať zlevní ty výrobky. Dal mi sáček pro štěstí a dal do života pár rad. Pak jsem se vydala svou cestou, že si to tu ještě projdu. On šel do knihovny. Já se úplně ztratila v uličkách vesnice a ztratila se mezi psi a kůly. Necítila jsem se tam moc dobře. Připadala jsem si, že těm lidem lezu do soukromí, protože domečky jsou tam na sebe tak napláclé, že si vidí nejen do talíře, ale možná i do hrníčku. Bylo hrozný dusno a vlhko. To je tu pořád. Bez klimatizace se v Hong Kongu asi nedá žít. Vějíře mají svůj smysl. Když jsem se vymotala a začala tušit, kudy mám jít na nádraží, kde se vzal tu se vzal, ten můj kouzelný dědeček. No, nechápala jsem. Uf. Prohodili jsme pár vět a popřáli si vzájemně hodně štěstí. A zase výhled na hory a moře. Krása. Ve vlaku jsem nějakou náhodou otevřela mapu, kde mě upozorňovali, že nemám zmeškat světelnou show, kterou nejlépe uvidím na Avenue of Stars. Začíná každý den v osm večer, což bylo akorát. Hudba a světelná show budov. Krása, kterou může nabídnou jen město jako je Hong Kong. S pocitem výborně stráveného dne jsem se vrátila do fronty na výtah do mého hostelu.

Kratce

Dnes jsem poprvé poznala, jaké to je být v uzavřené skupině v rasové menšině. Tedy jediná. Ve škole.

Vzpomínám si matně na výřez z knihy Hráčský instinkt od Juli Zeh: "Připradal jsem si jako Evropan mezi samými Japonci, který nakonec zjistí, že se jedná o Korejce."

Je nás ve třídě 9. Já, Thajka a Korejci. Ale jsou hrozně hodní a otevření a náplň kurzu je lákavá. Zítra mám poprvé zkusit pracovat v druhé části kafíčka. Neuvěřitelné se stává skutečností. Budu sestavovat sendviče. Tak to, abych si umyla ruce.

Zima

Psáno 13.6.


V životě se řídím myšlenkou, že člověk by měl zkusit, co nejvíce věcí. Alespoň těch, při kterých se mu nemůže v podstatě nic stát. Hledám druhou práci. Nabídka je teď v zimě omezená, stejně jako moje možnosti. Potřebuji víkend, jedině. A tak jsem hledala, volala, psala a se životopisy v ruce obcházela hostinské podniky v Sydney. Jednu práci jsem našla, ale bohužel je jen dost nárazová a ještě to není dost.
V pátek jsem nejprve byla na něčem jako pohovoru v hotelu v Alexandrii (věz, že hotel v Austrálii znamená hospoda), tam mě uvítal podle mě sjetý manager. Myslím, že nic. Večer jsem pak jela do jedné restauce. Už venkovní cedule mě varovala, že to nebude jen tak. Pocit umocňovala další výzdoba kýčovitými lacinými stojany na svíčky podél schodiště. Ovšem naprostá rána přišla až nahoře. Místnost, ve které jsem se ocitla, by nedali dohromady ani vietnamci v Písnici. Na stropě a stěnách můj zrak nenašel místo pěti cm čtverečních, na kterých by něco nebylo. Celý strop byl pokryt vánočníma žárovičkama, po stěchách visely tu černobílé fotky, tu barevné fotky, cédéčka, támhle zas novinové články. Všemu však dominovalo několik plakátů a fotek Jinnaha, zakladatele Pakistánu (http://en.wikipedia.org/wiki/Muhammad_Ali_Jinnah#Founding_Pakistan ) btw, zemřel 11.9.1948, který dal jméno tomuto originálnímu místu, a to pak připomínalo matějskou pouť, modlitebnu a výlohu výprodeje dohromady. Pouťový dojem umocnila indická pop-music, která se na mě začala valit z jedné strany,ale něco trochu jiného také z druhé strany. Jenže to nebyl žádný vtip, bylo to vážně. Se stejnou vážností mi šéf řekl, ať si kromě černého oblečení vyberu, kterou barvu čepice bych chtěla. Žlutá ani oranžová kšiltovka s nápisem Jinnah s, se mi opravdu nelíbila, tak jsme vzala ze znouzecnosti černou. Pak se asi hodinu nic nedělo. Chodili jen kamarádi majitele, za chvíli jsme tedy obsluhovaly pakistánskou partu. Nechci to nějak zveličovat, ale občas jsem si říkala, co to můžou asi domlouvat. Možná útok na operu.



Mými prvními zákazníky byl člen australského parlamentu (jak mi oznámila Shanah) a jeho žena, chodí sem pravidelně. Podivili se nad tím, jak se místo změnilo. Ještě před pár měsíci prý místnost měla i zdi a strop, které v současné době člověk těžko hledal, jak jsem zmiňovala. V kuchyni mě okamžitě uvítali ochutnávkami jídel, které připravovali. A to tedy byla mňamka. Klidně bych se tam šla najíst, to zas jo. Chuť má všechno. Garah masala a všechny druhy Kari mi zalezli pod kůži. Tak jsem si říkala, že bych to klidně na pár týdnů zkusila. Z toho nápadu mě ovšem vyvedla kolegyně.Prý se chystá odejít a to tam pracuje jen necelé dva týdny. Javi se totiž rozhodl, že se zrovna nerozdá. Za směnu šest a půl hodi dostala 40 dolarů. 40 dolarů! Já v kafíčku dostávám 60 za čtyři hodiny. Tohle je čistá otročina. A tak jsem si ochutnala pár dalších specialit, uklidila a jela se domů vyspat.
Dopsáno 25.6.



Druhý den mě totiž čekal výlet s Petrem. Vyrazili jsme do údolí kolem Hawkesbury river – Windsor, Wiseman ferry a výhledy, řeka, výhledy. Naštěstí, zima v Austrálii neznamená, že by člověk nemohl vystrčit ven ani nos, a tak jsme zvažovali možnost, že přespíme v autě, pokud na poslední chvíli nic neseženeme. Byl totiž navíc prodloužený víkend, protože se slavily královniny narozeniny. Našli jsme, i s topením. Celé nám to připomínalo výlet na Berounku.



A bylo to krásné, pak zas v neděli zpátky a odpočinkové pondělí. A pak se toho začalo dít nějak hodně. Takže to vezmu jen v bodech.
Pohovor v hospitality agentuře (občas mě pošlou tam a jindy zase onam), povinná uniforma – bílá nažehlená košile, kravata, vestička, vyleštěné boty. Tak takhle bych mohla obsluhovat i anglického krále. Práci jsem dostala a už jsem od nich měla tři různé zakázky – jeden meeting, jeden školní ples k výročí založení školy a jednu ohromnou rozlučku Davida Castella, který odcházel do důchodu (http://www.smh.com.au/nsw/clubs-boss-looks-to-the-coalition-for-relief-20100305-poq1.html ). Z ní stojí za zmínku jeden moment, kdy si všech pět stovek hostů nasadilo na obličej Castellovu fotku, což mi silně připomnělo film v Being John Malkovich, kdy se Malkovich ocitne ve světě Malkovichů. No a tam jsme lítali a nosili, a pak dojídali přebývající dobroty a hlavně ty sýry. A pak: doma jsme si zase náramně vařili (což je teď pravidelně ve čtvrtky) smažený sýr a kuřecí rolky a lasagne. A pořád si tu hrozně libujeme a žijeme v symbióze. A naučili jsme se TOPIT - pomocí klimatizace, už nemrzneme!


Pak jsem také byla v tom slavném akváriu, v tom největším akvárku, co jsem kdy viděla. Fascinovaly mě želvy a rejnoci, ale ve výsledku mě uchvátilo všechno a hlavně to byl úžasný relax. Vyšla jsem ven a připadala jsem si jako bych dvě hodiny cvičila jógu. Tak je vodní svět uklidňující. Jenže v našem domácím akvárku nám umřel šnek. Janča koupila nového, ale ten je nějaký líny. Jen vystrkuje růžky, ale nečistí. Akvárko pak rychle zelená.





Také jsme tu měli krásný světelný festival Vivid festival, kdy opera a spoustu dalších budov zářilo všemi barvami a vůbec to byla krásná podívaná.





Minulý víkend jsme vyjeli s Petrem, Kiki a Banánem na kolo a dojeli na Narabeen. Jenže Péťa si zarazil do kola hřebík, takže nás přijel vysvobodit Pepíček, a pak už přišel ten týden, ve kterém se nacházím. S ním odešel ze své funkce Kevin Rudd, australský premiér a 24.6. se zapsalo do historie austrálie tím, že premiérský post poprvé získala žena a navíc neaustralská, z Welsu (což už se Teda jednou stalo) – Julia Gillard.
Teď si půjdu zase dokoukat Rozpuštěný a vypuštěný. To je další věc, smrtka se nám v čechách nějak roztahuje. Snad už toho bylo dost. Petr z Arabely - můj dětský idol. To snad ne.

Facebook mi také zavál, že spousta mých kamarádů zmagořila a po zásluze získali své Mgr. tituly -posílám GRATULACE-, a tak mě na chviličku zamrzelo, že já stále zůstávám normální. Snad za rok, jenže můj návrh diplomky zatím nebyl shledán jako dostačující a musím na tom ještě zapracovat. Teď se však budu soustředit na školu tady. V pondělí začíná. Příští týden už také začíná tábor, beze mě....mrkněte na fotky postav, jak to pěkně dali ti moji strejdové a tetové dohromady:
http://www.facebook.com/dreamboxos

Jaro, léto, podzim, zima ..... a jaro

Za prvé bych chtěla zablogovat, jak jsem sama sebe vyděsila a překvapila zároveň. Dnes jsem v sobě měla takové pnutí, divný svíravý pocit z pár věcí, ale nechtěla jsem, aby mi vlezli pod kůži, a tak mi mozek poslal podivný rozkaz: "Chce se ti běhat." Poprvé za celý svůj život jsem šla domů s cílem, že si nasadím tepláky, tenisky, zapnu mp3 a vyběhnu funět do ulice. Dokázala jsem to! A nebylo to vůbec špatné.

Za druhé: pozastavení nad tím, jak tu zase mají něco jinak. Před pár dny jsem si doma nahlas říkala...za pár týdnů začne fakt zima (ale to už jsem spala pod spacákem a peřinou a bála se, pod čím se budu ještě lisovat). Na to mi Janča odvětila: "No, počkej, dyk ta už je. Oni to tu mají nějak jinak. Začíná prvního v měsíci." A taky že jo. Tím pádem se všechno mění. Měla jsem za to, že pokud odletím v ten svůj výjimečně podezřelý den (11.9. 2010), tak můžu být spokojená, že jsem zažila všechna čtyři australská roční období a dost. Ale ono, ne. Bude to totiž: Jaro, léto, podzim, zima .... a jaro.

Mám pocit, jakoby se ve mně něco zlomilo

… a nebyla to jenom kost. Mám najednou pocit, že je spousta věcí jednodušší, vše se daří a barvy jsou jasnější. A Yeon Ju, moje korejská kamarádka, mi říkala: U nás doma máme takové přísloví: Lidé po nehodě mají štěstí. Něco na tom bude. Nejen, že jsem čirou náhodou našla práci, kde se cítím konečně, po všech těch útrapných, vydřidušných pracech, v bezpečí, ale navíc netrpím neustálým strachem, co když mě vyhodí. Naopak, neustále mě učí něčemu novému a dávají mi tak najevo, že mi věří. Do práce chodím od pondělí do pátku ve stejný den, a tak prožívám každodenní ránní rituály nestíhání. Dnes jsem si pořídila hrníček na kafe do vlaku, abych ušetřila drahocenný čas, který snídaně zabírá. Když vystoupím na Wynyardu, hledám nejbližší zelenou, rychle mažu po Hunter street, a pak do leva (teď si nemůžu vzpomenout na jméno té ulice) – tam mě většinou zdraví poslíček, který čeká před hotelem – jeho pokynutí hlavou beru jako tradiční přivítání do nového dne.
Harry, který vede kavárnu, je cca 50 letý týpek a slovo týpek se k němu hodí. Neustále vtipkuje a především stejně jako jeho žena, má moc dobré a neopotřebované srdce. Také, když jsem mu řekla, že se stěhuju do Newtonu, tak reagoval, jak se k němu hodí. Spousta starších lidí by řeklo: „Newtown? To je divné místo.“ kdežto on řekl: „To je skvělé, kdybych byl mladý, tak bydlím určítě tam.“

A já jsem také ráda, že tu můžu být. Na zimu je to podle mě nejlepší místo v Sydney. Na pláže už je zima a není nic lepšího, než se procházet po kavárnách, antikrvariátech a užívat si barev podzimu a Newtownu. On je totiž jaksi barevný taky. Je to i těmi lidmi, kteří se tu pohybují. Jsou různí,jiní, originální, obyčejně neobyčejní i neobyčejně obyčejní. Nešetří na barvách na oblečení ani na vlasech, omítky jsou tu a tam ozdobené graffity v pravém slova smyslu, žádné nesmyslné klikyháky. Stejně jako má Melbourne Brunswic street, Londýn Camden Town, Sydney má Newtown.

Ovšem nejlepší na tom je, že mám to štěstí bydlet s Janou, se kterou jsme si z minima zařídily tak krásný pokoj, až jsme z toho obě překvapené a šťastné. Nejradši bych vás všechny pozvala. Navíc tu s námi bydlí dva pohodoví kluci, oba mají vlastní pokoj. V dolním patře bydlí Němec, gay, student herectví. Rád si prozpěvuje, cvičí a tancuje v obýváku před televizí. V horním patře přebývá Francouz, student designu. První společná večeře, kde jsme servírovali sekanou, se vyvedla a je prostě paráda, jak jsme se tu takhle všichni sešli. Tento týden nás čekají německé šnitzly.

Další velkou zprávou je, že jsem dnes byla poprvé ve škole. Začínám obecným kurzem angličtiny na jeden týden (to jen abych si prodloužila víza) a za tři týdny osmitýdenním kurzem, který by mi měl získat certifikát TESOL. Nemá to nic společného s Teslou. To je certifikát pro učitele angličtiny. Teď už jen najít druhou práci a je je to.

Jak jsem začala obsluhovat zaměstnance australských ministerstev

Je to až k nevíře, jak se vám během jediné minuty může překopat život. O tom, jak jedno nepatrné rozhodnutí může ovlivnit celý váš život bylo napsáno mnoho knih, natočeno několik filmů a ani toto jistě není první blog, který něco podobného zmiňuje. A je to tu, kdybych tenkrát ne....jela na tu party, nemusela bych zažívat ty trampoty, kterými jsem si prošla. Ale děda říká: Kdyby byly v prdeli ryby, nemusely by být rybníky. A tímto svérázným příslovím říká, že všechno má svůj smysl (A taky, jak by se tam ty ryby vešly). Takže i přesto, že mi David třikrát říkal, že bych měla jet domů a vyspat se pořádně do práce, i přesto, že jsem uvažovala nad tím, že se s kolem stavím doma a půjdu pěšky, i přesto že tam původně měl jít se mnou kamarád, co to na poslední chvíli odřekl, se to stalo.....ale děje se i mnoho jiného a těžko říct, co by se dělo, kdyby se nedělo právě to. Butterfly effect by stejně mohl přinést jinou odchylku od onoho dokonalého, protože dokonalé by nemohlo existovat bez malých záchvěvů. A slovy kamarádky Evy: "Hlavně, že se něco děje" můžu ukončit tento úvahový úvod a říct, co se vlastně děje :)

Po své první operaci, která byla náročná (tak, že jsem si po probuzení z anestezie vysloužila místo dvojitou dávku mofrinu) jsem týden rozhýbávala ruku, jedla prášky na bolest a zaspala většinu dní. V bdělých chvílích jsem řešila, zda mi toto zaškobrtnutí uhradí australská pojišťotvna, četla a koukala na filmy. Také jsem přemýšlela nad operací, kterou mi doporučovala paní doktorka Tew. Z rengenu hlavy vypozorovala, že jsem si prohnula jednu kost u spánku a radila mi, abych s tím šla na operaci, protože jinak bych měla jednu tvář splasklou. Na rozhodnutí jsem měla týden, pak už by operace byla složitější, a tak jsem získala novou úchylku - v ulicích Sydney jsem pozorovala obličeje, jejich stavbu, nedokonalosti a asymetrii. Čekala jsem na rozhodnutí pojišťovny, zda mi zákroky uhradí. Nedočkala jsem se, ale na operaci šla.

Následující týden jsem si za asistence kamarádů začala užívat dny volna a jak to tak po úrazu bývá, vyslechla jsem spoustu historek o všemožných i nemožných zranění a patáliích. Nebylo to vůbec špatné. Sluníčko stále svítilo, muzea byla také otevřená a času jsem měla fůru.
Můj velký vděk si zaslouží všichni kamarádi a mé dvě rodiny, které mě v tento podivný čas podpořili, bez nich by to bylo mnohem těžší.
Když jsem minulý týden ležela na pláži s kamarádem Davidem a myslela si, že tak do tří týdnů budu muset odletět domů, protože tu nemám práci a bla bla bla, napsala bývalá kolegyně z první práce, zda nevím o někom, kdo hledá práci. No věděla jsem. A mám práci. Jsem z ní nadšená. Fyzicky se nenadřu, což je vzhledem k mému zdravotnímu stavu dobře a práce mě baví. Servíruji kafíčka zaměstnancům australských ministerstev.
Kafíčko se nachází v Phillip Tower, která měří 227 metrů. Vždycky, když se s tácem v ruce podívám na nádvoří nad sebe a snažím se pohledem najít střechu, nejsem schopná zavřít pusu a zatočí se mi hlava. To si připadám jako dítě. Ale pak si také připadám jako Dítě z Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále, když mi můj šéf Harry začne předávat své dlouholeté zkušenosti, popisovat hosty, co si vždy dávají a jaké jim dal za těch jedenáct let přezdívky. Pracuji čtyři hodiny denně a odpoledne mívám zatím volné, tak je trávím v knihovně a přemítám nad svou diplomkou.

Ohledně svého odjezdu nejsem zatím vůbec rozhodnutá. Čeká mě tu vyúčtování mých lékařských zákroků a také mě čeká ještě jedna operace. Vyndání šroubů, které mi toho času drží rameno pohromadě. Tedy to je otázka, zda je odšroubovat zde a nebo v Čechách. Je však jasné, že dřív, než v červnu bych se nevrátila. Ke konci května se budeme vystěhovávat z bytu na Fairlightu. Kiki s Banánem si našli nové bydlení a já se budu zřejmě stěhovat ke bývalé kolegyni (z druhé práce) do Newtownu. Což je na zimu ideální destinace. Kavárny, kam se člověk podívá. Takže uvidíme....co kdyby to vyšlo.

Týden Zed

The Eagle Rock in Royal Nationa Park, NSW



Písmenem „Z“ v angličtině mnoho slov nezačíná, v češtině se jich najde pár, které mají něco společného s mým uplynulým týdnem a "Z" může být vždycky Zakončením a také Začátkem:

Zakoukala: jsem se do angličana, který měl pro mě nepopsatelné kouzlo, jenže jsem se
Zklamala

Zmateně: jsem přihlížela tomu, když v práci zaučovali nové zaměstnance přesto, že předtím pro nás neměli dostatek směn. S manažerkou jsem si to vyříkala.

Zmokla jsem: s Honzou na výletě v Royal National Parku, vodu jsme si vychutnali ze všech směrů, vypařovala se, bouřila se, narážela na utésy, valila se vodopádem do oceánu, a pak také na nás.

Zlomila: jsem si klíční kost asi v

Zákrutě, na kole, a tak jsem možná

Záchranka pro mě přijela a mé

Zranění ošetřili....
jo a
Zaviroval se mi počítač

Ztratila díky své indispozici práci......to nejdůležitější, na čem však záleží je nyní:

ZDRAVÍ

….a teď jsem zjistila, že v pátek, který se podle všech zpráv opravdu moc nevydařil ani na jedné polovině světa, také můj brácha neudělal jízdy ke svému řidičáku. Což je docela vtipná zpráva....teda v souvislosti s mou bouračkou...no, já neumím řídit ani kolo, on si už dává auto. Budu mu držet palce na další termín.

V neděli se ke mně nastěhovala Yeon Ju, na tři týdny. Silně mi to připomíná situaci, kdy jsem si zlomila kotník a zrovna se ke mně stěhovala Simča. Kdo by něco takového čekal.

Jo a teď už se jen jednou vyspím a vzbudím a to jen pro to, aby mě zase uspali. No, má to smysl? :) Čeká mě fixace klíční kosti. Nicméně, pamatujete si, jak jsem blog začínala tím, že se zdvihá opona......tak tohle je ono, tohle je to divadlo. Alespoň, když mě prohlížel ten moc hezký pan doktor, tak se ho sestřička ptala, zda mě vezme do divadla...jako jak se mu zdám? (Will you také her to (the) theatre?) A on řekl, že si to rozmyslí. Po půl hodině přišel a řekl, že jo, že jdeme v úterý. Vnímala jsem to jen napůl. Ale když to pak opět někdo zopakoval a ptal se, zda má zabookovat divadlo, tak už mi to bylo dost divné. Honzovi, který tam v tu chvíli se mnou byl, a kterému jsem o podivné nabídce říkala, logicky odvodil, že se jedná o operační sál. Ha. Takže představení začíná v deset ráno. Ve foyer se sejdeme v sedm. Moc se těším. Jen ještě nevím, co si vzít na sebe. Doufám, že to nebude moc naturalistické, to by mi po ránu nedělalo dobře.

Výlety v Sydney a do hlubin mojí duše

1.4. 2010

Je Duben: ještě tam budem: ještě tu jsem. Svátek má Hugo. Bude první úplněk podzimu a budou Velikonoce. Zase je to celé na ruby. Brácha se narodil na Velikonoce a nyní to budou opět svátky, kdy bude mít na Velikonoce narozeniny. Už mu letí domu pohlednice. Jsem doma sama, je to nová zkušenost.

Podzim mě zlenivěl. Tři dny volna mi propršelo....a tak jsem viděla víc filmů, než za celou dobu tady.

Kokorouči se zatím zimy nebojí.

Včera Yon Ju uvařila pro mě a Davida úžasné korejské jídlo. Jedli jsme mimo jiného „To“, což jsou rýžové knedlíčky. David dělal předkrm, který většinou jí v Čile a já koláč, který pečeme v Čechách. A rozšířili jsme si obzory v australské kinematografii, snímek se jmenoval Lantana. Stojí za puštění.

O víkendu navštívil Sydney a Manly Matěj, strýcův kolega. Stihli jsme československou párty ve stylu osumdesátek, piknik s Davidem a Yon Ju a malou ranní procházku, jinak jsem pracovala.
Náročný víkend jsem zakončila grilováním na Tamaramě, kde se s námi loučila Lucka – kamarádka Míši – na dobro nám odjela do Prahy.

Naposledy jsem se v moři koupala minulé pondělí, už mi chybí, nevím, co si bez něj přes zimu počnu – a co pak v čechách.

Daňě jsou podané, díky Evině pomoci. Děkujuuu. Jinak bych to nezvládla.

A novinka všech novinek: mohu vám s radostí představit nové členy této rodiny: jmenují se Jerry a Strawberry. Mezi jejich koníčky patří plavání, umí dýchat pod vodou a spát s otevřenýma očima. Ano, jsou to akvarijní rybičky. Tento nápad se zrodil asi před měsícem a půl, kdy jsem v rámci Rubbish day našla akvárko. Rubbish days jsou takové štědré dny, kdy to na ulicích vypadá jakoby se všichni na chvíli vystěhovali ven, ale to oni jen vyhazují staré krámy a vlastně je tak nabízí druhým, než je odvezou velikánská čistící auta. A tak jsem našla svou krásnou židli, vázu, spoustu blbostí a akvárko!


A ještě přikládám starý zápis - - -

Psáno v sobotu 20.3.
V pondělí, během mého volného dne, jsem si udělala výlet na Coogee – jednu z pláží na druhé straně roztahaného města jménem Sydney. Bylo to moc fajn, úplně čirou náhodou jsem tam potkala kolegy z bývalé práce a společně jsme si prošlu jednu z nejkrásnějších pobřežních procházek ve městě. Znamená to dojít až na Bondi....přes pláže Bronte a Tamarama. Byla to nádhera. Připadali jsme si však trochu mimo tempo, prože jsme byli jedni z mála, kteří neběžili a nestarali se o svou fyzičku a jen se kochali výhledem.
Ten den jsem zjistila, že jsem zmeškala kromě koncertu, kterého jsem se vzdala – Ojos de Brujo, také koncert Amandy Palmer, což mě zamrzelo. Korunu tomu dodal kamarád, který mě upozornil na to, že mají v ten samý den koncert Massive Attack. To už bylo moc. Zjistila jsem, že jsem hrají dva večery před Operou. A světe div se, byli na večeři v restauraci, kde jsem dříve pracovala. Nojo, Wolfie´s prostě žije.
A tak úterý jsme se s Hoonzou a Maxem vydali s nataženýma ušima za plot na Massive Attack. A něco jsme slyšeli a nějaké ty beaty jsme si užili. Kluci také trochu napětí při přeskakování plotu do botanické zahrady, kde doufali, že více uvidí, ale neviděli. Viděli je zato rangeři, kteří si svůj rajón hlídali pečlivě a zase je vyhodili. Trochu mě zamrzelo, že jsem si ten plot také alespoň nachvíli nepřeskočila, protože tam byl lepší zvuk a více adrenalinu, ale to mě přešlo, když jsem si málem vyvrkla kotník při cestě za jiným výhledem a to jsem neskákala z plotu....nevím, jak by to dopadlo. Možná trombózou číslo dvě. Tak to raději ne. S Honzou jsme viděli akorát děkovačku, když jsme si na poslední chvíli prošli branou na koncert a bylo to.
Ve středu zase do práce, vtipkovat se zákazníky, přežívat nabubřelé ksichty mých kolegů. Opravdu to nemá někdy chybu. Jak mi chybí kolegové z bývalé práce. Neustálé pošťuchování, vtipkování....ale člověk nemůže mít všechno. A tak bere, co je. Co je nyní je to, že se u nás v práci například nesmyslně dělí dýška. Nemá to žádný řád, smysl, každý dostává něco jiného a pokaždé jinak. A přitom matematiku měla v Řecku vždycky prim. Ještě, že je tam Janča a Eva. Janča je Češka, holka k pohledání a do nepohody. Její vtipné suché hlášky nemají chybu. Eva je z Koreje. Je o rok starší, ale vypadá na devatenáct a je pracovitá a miloučká. Pak tam máme šéfkuchaře, kterého jsem popsala jako Gargamela mixnutého s Nohavicou. Neustále si žbrblá něco pro sebe a přitom tam míchá ty své pokrmy. Takže nevím, zda je to folkový zpěvák nebo čaroděj. Dále kolega číšník, Filipínec, který je tamm hooooodne dlouho a taky se podle toho chová. Kolikrát má pocit, že bychom mohli všechno udělat za něj. Říkám mu Shrek...moc té krásy nepobral a ten smích. Uj. A pak soudružka, Libanka, o té jsem už mluvila. Ještě pár dalších lidí, ty jsou naštěstí v pohodě.... .
Avšak i nám jsem dala personální jména. Janičce sluníčce přísluší funkce: Vedoucí oddělení pro estetické a hygienické stravování a mně Vedoucí logistického oddělení specializovaného na cukry v pytlíčkách. Každá z nás si našla své, rozuměj tomu tak, že Jana se realizuje v balení příborů do ubrousků a já zase v doplňování cukříčků. Je potřeba, aby si každý našel ten svůj píseček.

Ještě jsem se chtěla zmínit o svém druhém výletu, který se uskutečnil tento čtvrtek. Dlouho jsem váhala, kam mám jet, pak jsem nechala vše náhodě. Jelikož jsem věděla, že to nemůže být daleko a měla jsem vytipovaných několik výletů stejným směrem, čekala jsem na zastávce, kde jezdily různé autobusy a nastoupila do prvního, který přijel. Ten mě dovezl do Little Bay. Tam nebyl nikdo. Jen Little Bay a pár psů a páníčků. Po cestě jsem viděla oplocené nápravné zařízení, to mi moc neseděle, ale proč ne. V autobusu zato sedělo několik podivných lidí, ale to se stává. Na pláži jsem se vyvalila a užívala sluníčka, pak se vydala cestou neznámou. Moje mapa se mapou nedala nazvat. Byl to spíš nákres v průvodci. Takže jsem se řídila sluncem a instinktem. Došla jsem ke starému hřbitovu, když jsem četla o jeho původu a o hrozné epidemii a bylo mi z toho ouzkou, ozval se výkřik. No, kdyby tam byla jáma, tak do ní taky zalezu. Rychle jsem pelášila dál. Volala jsem Kiki, že se cítím divně, ale nebrala to. Pak jsem šla kolem nějakého oploceného něčeho, které bylo ze všech stran označené jako Danger Danger. Tak fajn, následoval bunkr. Pak mi volala Kiki, říkala jsem jí, co jsem viděla, a pak se signál přerušil. Došla jsem ke starému vraku na malém ostrůvku a už jsem ani nevěděla, zda chci potkat nějaké lidi nebo ne. Možná bych se mohla cítit lépe, ale taky by mohli být podežřelí. Po vraku jsem se ztratila a chvíli nevěděla, kde jsem, pak jsem zjitila, že jsem byla v Happy Valley, které vzniklo během Depression years v Sydney. No paráda. A blížil se můj cíl. La Perouse. Vězení v Botany Bay a výhled na Port Botany, industriální malovánku zakrytou v západu slunce. Nemohlo to skočit lépe. Snad jen tím, že jsem se dostala ještě toho dne domů.

Den po tom, co jsem napsala tyto řádky mě v práci oznámili, že nemám žádné směny na příští týden – to byla neděle. Vše bez vysvětlení. Prostě, teď není práce. A to jsem chtěla domů. Už jsem si málem bookovala letenku. Byla jsem naštvaná a zoufalá, že jim nestojím za to, aby mi někdo něco vysvětlil, na něco upozornil. Bohužel se to tu občas stává, že člověk zmizí z rozpisu služeb. Byl to jeden z nejpodivnějších frustrujících pocitů, všichni kolem (ta naše rodiny na Manly – Kiki, Banán, Péťa, Petr, Pepa) to však chápali, věděli o co jde. Jak to tu dokáže být někdy na mašli, všichni si tím prošli. Kiki s Banánem se doma balili, druhý den odlétali do Čech. Dost jsem jim to v tu chvíli záviděla. Je to hodně složité vysvětlovat, nicméně druhý den jsem šla do práce, abych si to vyříkala s druhou manažerkou, ta mi řekla, že to celé byl velký omyl (vysvětlování by bylo příliš komplikované). Tak jsem přijala její omluvu. Za dva dny jsem se však v práci dozvěděla, že asi dvě hodiny před tím, co jsem přišla pro rozuzlení mého případu, dala Eva výpověď. Takže je celkem jasné, že to až takový omyl nebyl a opravdu mě chtěli vyškrtnout z rozpisu, protože měli moc lidí a já jsem byla nejnovější. Dobře dobře, ale teď už mi snad mohli říct pravdu. Nestalo se. Nicméně, rozuzlení je – práci mám, ale už jí nevěřím a nevidím to na dlouho.

The Circular

Když jsem dnes vystoupila na Circular Quay (přístav, kde kotví loď, kterou jezdím každý den do práce), tak jsem dostala objetí a zadarmo! Vedle prosperujících aboriginců, kteří si tam vydělávají svou mixem techna s didgeridoo, tam stály dvě paní z nedalekého kostela, které nabízel masáž a objetí zdarma. Tak jsem se před svou sedmihodinovou směnou nechala obejmout. A bylo mi dobře. Ne, že by mi poslední dobou nebylo dobře. Naopak. Našla jsem se a také jsem konečně objevila pravý australský život, jenže opět stojím před rozhodnutím, co dál. A když je člověk jako já postavený před rozhodnutí, tak to stojí zato. Jsem zvyklá, že se chytám větví a přeskakuju z jedné na druhou a baví mě to, ale nejhorší je, když se musím rozhodnout seskočit z jednoho stromu a vyšplhat na druhý. Tak je to teď. Mám se rozhodnout, na kterou školu se vydat, co dělat dál tady v Austrálii, případně, zda si dát oddech a za chvíli jet domů. Za všemi, které mám ráda. Ale je jasné, že jsem si vytvořila i nějaké vztahy tady a není jich málo. Musím říct, že jsem nemohla mít větší štěstí, co se týče bydlení. Jsem tu s mojí Kiki a jejím Banánem a ostatními lidmi, se kterými se vídáme. Všichni jsou skvělí. Mám tu Jocelyn, která je prostě báječná ženská a spoustu dalších. Připadám si jako doma, protože začínám poznávat, jak se to tu mění. To jsem si uvědomila tento týden, když jsem litovala toho, že zavřeli na Manly ten skvělý fruit market.
Také jsem se spokojená v současné práci. Sice je to číšnice, kterou bych už asi nechtěla dělat v Čechách, ale to povídání a vtipkování se zákazníky mě ohromě baví. Taková nekonečná hra, kdy se člověk snaží odhadnout reakce druhých lidí. Samozřejmě se někdy setká s reakcemi, kterého ho totálně uzemní, ale to se prostě stává. Ve své podstatě si neustále říkám, že jsou všichni hodní. A to je ta myšlenka, kterou jsem nedávno probírala s jedním Číňanem. Myslíte si, že jsou všichni lidé hodní – ve smyslu krásní ve své podstatě? Proč to nedávají najevo? Já si myslím, že by chtěli, ale je v tom nějaký blok...může to být únava (různých příchutí – z ostatních lidí, ze života, mdlost, nedůvěra.....), ale myslím si, že každý chce být šťastný, akorát může být zklamaný, že to někdy nejde, že to sám nedokáže. Například v kafíčku, kde jsem žačala před třemi týdny pracovat. Je tam jedna Libanonka. Neustále se na každého kření tak, že má člověk pocit, že ho spálí pohledem a neustále dělá, že nikomu nerozumí a dělá tak z ostatních (ve výsledku však ze sebe) blbce. No, to by mě zajímalo, proč to dělá. Těžko se to vysvětluje, ale možná má pořád smysl dávat těmto lidem naději. Má smysl je respektovat a snažit se je rozesmát.
Také jsem zakončila svůj kurz angličtiny. Nedalo mi to až tak moc, co by angličtina mohla, ale přece jen jsem se něčemu přiučila a především jsem potkala pár lidí na Manly a zažila opět pravou třídní atmosféru a také pravé studentské barbeque na pláži.
Co se kafíčka týče – zjistila jsem, že je to opět podnik, který patří Řekům. Nic proti nim, ale proti jejich obchodu ano. Jsou to vydřiduši. Nechci to popisovat takto veřejně, ale konstatovat se to nebojím. Je to můj vypozorovaný fakt. Vtipy o Židech jsou podle mě jen zaschlé předsudky.

Foto z práce z jednoho deštivého dne:


Nicméně, jak jsem říkala, jsem s touto prací spokojená. Akorát mě pořád trápí, že nevím, zda si ji mohu být jistá, zda se něco nestane a jednoho dne neskončí sezóna a já nezůstanu na dlažbě a nebudu muset začít také hrát na didgeridoo. Tak to tady (resp.v hospitality) bohužel občas chodí. Ale zase co. Zpáteční letenku mám.
A když už jsem mluvila o svém zakotvení na Circular Quay, tak musím také zmínit svého oblíbeného saxofonistu, který se vždy večer střídá s Aborigincema. Kolem šesté vybalí svou aparaturu a hraje profláklé songy, které probouzí do života lidi vracející se z práce. A tak to tady chodí....ráno Aboriginci pro nepracující rozjuchané turisty, večer saxofonista lidi toužící po restartu...je to neustálý koloběh na Circular Quay, stejně jako všude jinde.

Můj Erasmus po Australsku

Ráno 26.1.

A když už jsem začala s tema písničkama:) : http://www.youtube.com/watch?v=wSDh94eQTAk
Australian day- celé město se stěhuje. Ti co jsou na Manly do města, ti co jsou ve městě na Manly. Sejdou se rodiny a přátelé a oslavují svůj mladý národ. Parníky na sebe troubí a na moři je spousta jachet a lodiček s vlajkami.....to je Australian day. A já si říkám, jak to jen v práci mohu přežít....v černé uniformě, která vůbec nechladí. Také jsem nepřežila. Napůl jsem umřela, a pak mě vzkřísil, až večer, kdy se trochu ochladilo....na dvacet pět stupňů. Přes den jsme lítali a lítali a nadávali. To si lidi možná ani nedokážete představit. Zažíváme tam občas chvíle, kdy se veškerá radost odplaví, vlastně se odplaví veškeré city a člověk si připadá jako robot, a pak mu do toho ještě někdo říká …. udělej tohle a tohle a pokud je zrovna v robotím, tak to zvládne. Pokud však na chvíli z tohoto módu vypne a nervy má napnuté, tak je možné, že se přetrhnou. S Míšou jsme v tento den měli našponované všechno.....bylo toho moc. Moc vedra, lidí, jídla, křiku, ale málo zaměstnanců. A pak si člověk říká....stojí mi to za to? Když mi ani pořádně nezaplatí? A odpovídá si různě a chlácholí se a chlácholí ho ti druzí a snaží se najít řešení....Nesmí přestat věřit, podléhat únavě, ale to někdy dost dobře nejde, a tak chodí vydýchávat napětí, které se shromažďuje na prsou na záchod a někdy tam ukápne i nějaká slzička, a pak čeká, než červené oči dostanou zdravou barvu.....a dýchá dýchá dýchá, běží.
O dockside group ještě trochu víc – 4.2.
Poslední měsíc jsme všichni dostávali v této firmě dost zabrat. Jak jsem říkala, tak se firma setkala s nedostatkem zaměstnanců. Mohli si za to vlastně sami, ale odnesli to spíš pak jednotlivci, kteří zůstali. Co se stalo? Waterfront, který se zaměřuje na mořské speciality a Wolfies, který nabízí především steaky jsou dvě restaurace vedle sebe a mají stejného majitele. V prvním lednovém týdnu byla zavřena kuchyně ve Waterfrontu a bar ve Wolfies s tím, že stačí jen jeden. Ono to stačí, ale je to neskutečná honička pro všechny zúčastněné. Nicméně do toho vyházeli spoustu zaměstnanců a druhá spousta jich odešla sama od sebe. Nyní už je situace trochu ustálená, vypadá to, že kuchyň minimálně zvětší. Ono by to také chtělo nějaké opravy. Například už se po druhé stalo, že při dešti se protrhla ztrouchnivělá plachta ve prostředku restaurace. Což není zrovna dobrá vizitka pro restauraci, která si účtuje za steak něco kolem padesáti dolarů. Takových nedotažených věcí je tam víc, a protože to některé z nás nebaví, práce nás navíc vyčerpává, tak si hledáme novou práci.
Není to žádná sranda, ale člověk musí občas zabrat. A tak se snažím. Velkým kopancem pro mě bylo, když si mě manažerka z jednoho kafíčka (v knihkupectví) pozvala na zkoušku, ale když jsem tam přijela, tak mi řekla, že už mě nepotřebuje.....ztratila však moje číslo, a tak nemohla zavolat :( Spíš bych řekla, že to měla špatně naplánované. A jaká to byla náhoda, že tato paní pak dva dny na to večeřela v naší restauraci. To se stalo ve stejný večer, kdy jsem ke stolu 44 nesla steak pro zpěváka z AC/DC. Je pravda, že v této práci se čas od času něco děje. Například včera jsme měli velkou společenskou akci a na ní jsme ještě se dvěma kolegyněmi byli poslány ke grilům v oblečcích kuchtíků, včetně slušivých čepečků. To se všichni mohli potrhat smíchy.
A pak dopsáno 18.2.
A je po všem! Dockside group je pro mě minulostí. Jsem svobodná a úleva to byla pořádná. Uvědomila jsem si, jak mě práce svazovala, trhala mi život na malé kousky, protože domluvit se na nějakém volnu bylo téměř nemožné. A ten stres, který byl však doprovázen mojí zodpovědností za vše a za nic zároveň. Můj poslední den mi však potvrdil, že je dobře, že odcházím. Bylo to na sv. Valentýná – pro restauraci velký den, a tak šéfkuchař začal prudit jen, co strčil svůj velký pupek do kuchyně. Myslela jsem, že padnu, navíc nám manažeři neřekli o žádných změnách, které pro ten den platily. Klasika. Škola života jménem Dockside.

Jak se to stalo, že jsem odešla? Našla jsem si novou práci - servírku – v kavárně – asi 70 metrů od Wolfies :) Zatím však na 20 hodin týdně. Mým záměrem proto bylo domluvit se v restauraci, že bych tam zůstala na tři čtyři směny týdně. Managerka, se kterou je opravdu těžké komunikovat a málokdo jí rozumí nedá nikdy odhadnout. A tak i když jsem jí se situací seznámila s předstihem, aby neměla problém s tvořením nového rozpisu služeb a věděla jsem, že lidi potřebuje, přesto rozhodla, že si mě nenechá. Ostatní manažeři to zpětně nechápali. Byl to její zkrat, ale vlastně mi tím prokázala službu. Jak říkám, jsem svobodná a můžu se na chvíli soustředit na školu, užívat si zbytek léta a Sydney. V nové práci jsem byla ve středu a líbilo se mi tam, práce mě baví. Jediné, co mi opravdu schází, jsou lidi, se kterými jsem v restauraci pracovala. Loučení bylo hrozné, připadala jsem si stejně jako když jsem odjížděla z Turku, z Erasmu. Opouštěla jsem lidi, se kterými jsem do té doby trávila každý den, prožívala s nimi emočně vypjaté situace, chodila s nima na pivo a ven, cestovala s nima......dalo by se říct, že byli mou dočasnou rodinou.

Pár fotek s mou rodinou z Vánoc, Silvestra a jedné party:

Great and Phillip Photo

Jak nám bylo hej

Zápis započat 15.1. a dokončen o měsíc později :)

Než začnete číst tyto řádky, tak zapněte zvuk na počítači a pusťte si nahlas tuto píseň pro dokreslení atmosféry:

Právě se vracíme z Great Ocean Road, kam jsme se vypravili včera v poledne jen co jsme vyzvedli Claudine z letiště. A bylo to opravdu great. Náš jediný cíl bylo dostat se do večera do Apollo Bay, kde jsme si zamluvili postýlky v Surfside hostelu.

Prohlédněte si maapu našeho výletu:
http://maps.google.com/maps?f=d&source=s_d&saddr=melbourne&daddr=appolo+bay+to:phillip+island&geocode=FRUAv_0dYfajCCkr3gUlyELWajEnlxuczK1Yiw%3B%3BFQZVtP0d8hSpCCkvWa2Fu-zVajF-BFfL_2_NPQ&hl=cs&mra=ls&doflg=ptm&sll=-38.539573,145.568848&sspn=1.5683,3.532104&ie=UTF8&ll=-38.013476,145.305176&spn=1.579702,3.532104&t=h&z=8


Před Great Ocean Road je pobřeží, které se považuje za kolébku surfování v Austrálii. Na jedné pláži jsme našli tři nápisy, které by si měl každý surfař vrýt do hlavy:
Respect the Ocean - Respektovat oceán
Respect the Nature - Respektovat přírodu
Respekt the Others - Respektovat ostatní
My jsme však nesurfovali, ale také jsme respektovali a zároveň brali, co nám příroda a ostatní nabízelo. Nebylo toho málo.
Great Oceean Road je podle průvodců nejkrásnější projížďkou po australském pobřeží. začíná v přímořském letovisku Torquay, odkud se vine podél útesového pobřeží Shipwreck Coas v délce asi 240 km do velrybářského přístavu Warrnabool. Silnice byla postavena na památku vojáků, kteří bojovali v první světové válce. Výstavba byla zahájen v roce 1018 a dokončena v roce 1932.
Abych vám přiblížila, jak cesta po Great Ocean Road vypadala, tak si představte to nejkrásnější místo, co znáte, přidejte sluníčko, moře, skály, písek a skvělé lidi kolem. Při pohledu z okýnek jsme vyjmenovali všechny pozitivní slova, co nás napadli a jelikož v autě sedí dva Amíci, tak lze ve zkratce říct, že to bylo Awsome.
Hostel byl velice roztomilý. Kulečníkový stůl a houpací síť patří k mým nejoblíbenějším vybavením hostelu. (Pro ty, co ho znají – recepčního tam dělal pán, který byl kopií Dana Adama, akoráte byl o několik desetiletí starší a z Mexika). V hostelu jsme se seznámili s Mattem z Izraele, který vyrazil s námi ven. Nejprve jsme si zatancovali u auta na naší oblíbenou písničku (pokud jste následovali instrukce, tak ji právě posloucháte), a pak se mi podařilo všechny přemluvit, abychom šli na atrakci v Lunaparku, juchááá, svezli jsme se na Kamikadze, která nás otočila hlavou dólů, takže jsem na několik momentů byla stejným směrem, jako jste vy v Čechách. Nicméně, toto nás pěkně nakoplo. Se „Sister“ jsme si šli dát pizzu, která se jmenovala The Lot, a pak jsme šli za ostatními do hospody. S Jocelyn jsme po hodině začali tancovat na živou hudbu, která tam hrála a kompletně jsme roztancovali lokál. Řeknu vám, sranda neskutečná. Ráno jsme se chystali vzbudit v půl deváté....hahahaha. Probudila jsem se ve třičtvrtě na deset a snažila jsem se všechny probudit, abychom stihli check-out do desíti. Jako ostřílená recepční nemám ráda lidi, kteří tento limit přehtahují. Nakonec se nám povedlo vyhrabat se a po tom, co jsme se rychle nasnídali jsme v půl dvanácte drandili. Moc moc jsme si přáli vidět Koaly a víte co? Viděli jsme je. Jsou roztomilé, člověk by je nejraději muchlal v náručí a úplně nejraději by si je vzal domů.
A pokud Road Trip, tak nesmí chybět hudba z Jízdy. Celé naše international auto si pobrukovali při: Mám jednu ruku dlouhou, Tramtárie (ta je podle mě nejlepší: http://www.youtube.com/watch?v=6nK5FJTlVr0&feature=related), Chtěl bych se jmenovat Jan a dalších songů.
Stopli jsme na několika vyhlídkách a pomalu se blížili k Dvanácti Apoštolům. Tento nejznámější bod z celého pobřeží jedna kocovinou omámená angličanka v hostelu okomentovala: "Vždyť je to jenom dvanáct šutrů v moři." Jako, měla pravdu, ale rozhodně jsou pěkně položené :)). Sice jsme málem odletěli do Tazmánie, protože foukal neskutečný vichr, ale prostě tyyyyjo. Paráda. Jak Jocelyn poznamenala: Až přijedu domů a budu lidem řikat, jaký to bylo, tak řeknu: "It blew me up." Což by se dalo přeložit jako: "Byla jsem z toho unešená." A to jsme byli doslova. Chi.

Ještě se vrátím k tomu, co jsme dělali předešlé dny. Blbli jsme a užívali si volna. Terka a Šimon jsou výborní hostitelé . Pětihvězdičkový hotel hadr. V Melbourne jsme navštívili:

St Kildu - jedinou městskou pláž Melbourne. Je to však spíš party místo, než cokoliv jiného. Viděli jsme tam spoustu Kitů....to bych chtěla jednou zkusit. Jojo.
Brunswic street - klasická cool čtvrť, kde najdete spoustu hustých lidí, obchodů a kaváren (něco jako Newtown v Sydney, Camden town v Londýně, nebo Žižkov v Praze.
Flinders Street Railway Station, katedrálu sv. Pavla
Pobřeží řeky Yarra
Federation Square, kde se scházely davy, aby sledovali Australia Open na obří obrazovce
Royal Botanic Garden
Queen Victoria Market
a další místa

Vyfotili jsme dohromady dvěstě padesát osm tisíc fotek.
Melbourne má šílenou dopravu. (pravdivý song, ve kterém se zpívá o přeplněné tramvaji na St Kilda beach - což jsme přesně zažili: http://www.youtube.com/watch?v=uwFEysvlra0).
Sydney je v tomto směru jednička, ale odráží se to na vysokých cenách za dopravu.
Co tady chybí je moře, ale zas mají výbornou architekturu, kavárničky, restaurace a kulturní život. Nejraději bych prošla všechna muzea. Aj. Nedá se stihnout vše.

Co jsme však stihli v pátek 15.1. bylo jedinečné. Ráno jsme vyrazili na Phillip island. S Jocelyn jsme se utrhli ze řetěžu, dali jsme si energetický nápoj, který se jmenuje příznačně Mother (každý někdy potřebuje svoji Mother), který nás nastartoval na celý den a že bylo na co. Po tom, co jsme dorazili na ostrov a navštívili místí centrum, oznámil Neal, O´Neil, že by nás rád vzal na Grand Prix dráhu (http://www.phillipislandcircuit.com.au/).
Zamluvil místa, a tak jsme se stali prvními návštěvníky, kteří na dráhy vjeli s autem z půjčovny.
Neal byl v sedmém nebi, Terka se bála a Jocelyn dokumentovala. Byl to skvělý zážitek. Doprovázelo nás závodní auto, v kterém seděl závodník v uniformě a komentoval na speciální frekvenci, jaká zákruta nás to čeká.
Po silném adrenalinovém zážitku nás čekalo malé uvolnění. Vydali jsme se podívat na vyhlídku na Seal Rocks a posléze na Pinguin parade. Než se vyrojili tučňáci, kteří se na tomto místě pravidelně vrací z večerního lovu, tak nám společnost dělali rackové. To vám jsou ptáci ještě oprsklejší než holubi. Už se mi jednou stalo, že jeden klovnul do meatpie, když jsem ho držela v ruce. Neilovi teď jeden klovl do hot dogu....který následně upadl a byl nepoužitelný. Počkali jsme si půl hodinky a tučňáci zahájili svou batolící show. Po malých i větších skupinách se začali objevovat černé skvrnky, které se pak pomalým krokem kolíbali směrem k nám, aby našli své mláďata, která nedaleko kvíkala hlady a mohli jim do krtku vyzvrátit nějakou tu dobrotu, kterou našli. (ano četli jste správně vyzvrátit – tak to totiž tučňáci dělají....nenakupují do igelitek, nešpiní příbory, ale jedou na ostro.....)

Naplnění zážitky jsme se vrátili do Melbourne, následující den jsme se vydali na Great Ocear Road, o které jsem psala. V neděli na nás v Melbourne čekalo skvělé barbeque a v pondělí jsme si znovu prošli Melbourne. Jak už jsem několikrát zmiňovala, tento týden byl pro mě po třech měsících dřiny a potu rájem. Užila jsem si ho nesmírně a to především díky společnosti, kterou jsem na něm měla. Děkuju.

Melbourne foto